Zimbabwe

15.den

Viktoriiny vodopády objevil slavný cestovatel Livingstone. Domorodci je samozřejmě znali již dávno. Jen pár let po něm oblast celkem podrobně zmapoval Emil Holub. Mohutný tok řeky Zambezi padá náhle z výšky bezmála 100 metrů v úseku širokém 1,5 km. Vodopády jest možno pozorovati ze Zambie nebo příhraniční Zimbabwe. My volíme druhou možnost a kolem 8 hodiny ranní vyrážíme z botswanského Kasane do 80km vzdáleného městečka Viktoria Falls. 80km tam, 80 zpět, po asfaltce, to budeme, bratru, po poledni zpět v kempu. Byli bychom, kdyby bývalo nebylo zimbabwských úředníků. Velký chumel lidí u okének imigračních úředníků při vstupu do Zimbabwe nevěstí nic dobrého. Po slabých 40-ti minutách přetlačování se dostáváme na řadu. Celkem vysmátý úředník je potěšen naším zájmem navštívit jeho krásnou zemi. Víza máte? táže se. I nemáme. Nevadí, odvětí, 30 dolárků na hlavu to spraví. Jedete vlastním autíčkem? ptá se dále. No tak to máme dalších 50 dolárků…To krásné černé auto tamhle je vaše? A kolik se do něj vejde nafty? Celých 200l, odpovídám hrdě a naivně. 200l? No výborně, daň z nafty 20 dolarů. Teď už jen vyplňte tenhle 3 stránkový formulář a ještě támhle ten a můžete se přesunout k druhému okénku, praví s úsměvem na rtech. Po asi 2 hodinách se vypotácíme před budovu, je 41 stupňů Celsia, sedáme do auta s úmyslem přejet hranice. Jistě, že můžete do Zimbabwe, odvětí černoušek s bělostným úsměvem u závory, hned jak zaplatíte pojištění autíčka. Kdeže? No přece támhle na peróně u toho oprýskaného stolku, kde pospává celník v zamaštěném triku absolventa Harwardu. Dalších 70 dolarů a závora jde po 2 hodinách bojů nahoru. Vítejte v Zimbabwe!

To, co jsme ztratili na hranicích hravě doženu, uklidňuji děvčata a pořádně šlápnu na plyn. Jedeme asi 10min, cesta vesele ubíhá a tak málem vrazím do policisty, který se dožaduje našeho zastavení. Počínal si značně neobvykle, mávaje obouruč bílým hadrem. Hallo, how are you? Máme se výborně, dobrý člověče, co že po nás chceš? Ale dohromady vlastně nic, jen malé překročení rychlosti, to se stává. Á, odkudpak jste? Z Evropy? No tak to mi ukažte potvrzení čehosi, takový malý červený papírek. Zoufale prohrabujeme kopie všech dokumentů, které jsme dostali – marně. Nemáte? No to je špatné, moc špatné, praví orgán a začíná se mračit. A což takhle velký a zelený? nabízíme. No ten bude taky fajn, sem s ním. Můžeme tedy pokračovat, policisto? táži se. Ale no jistě, jen je ještě potřeba projednat přestupek vysoké rychlosti s důstojníkem a trhne hlavou k trojici osob, sedící opodál ve stínu pod stromem. Vydáváme se tedy tím směrem a neznaje místních insignií, tápeme, kdo že je oficír. Ušmudlaní jsou všichni stejně. Asi minutu na sebe urputně civíme až jeden vyštěkne: Dej mi 50 dolarů! To se nám nelíbí, přijde nám to moc a přesně tak mu to také sdělujeme. No a kolik tedy dáte? Což takhle 20? navrhujeme. Ok, nastaví dlaň a víc ho nezajímáme.

Vodopády jsou však krásné. Ač jí v tomto období není mnoho, řítí se voda s ohlušujícím rachotem do hlubin, aby současně miliony drobných kapek vystoupaly vysoko nad řeku a skrápěly nebohé turisty. Radost nám kalilo jen vstupné, dalších 30USD/osoba. Za krásu, kterou vytvořila sama příroda…PS: Zimbabwané platí dolárků 5.

Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe. Jedeme do Afriky, dobře to nedopadne…