Skip to content

Sudan

147. – 158. den

Ospalé hraniční město Gallabat a stejně ospalí, ale milí celníci. Bez problémů zvládáme hraniční procedury, a tak ani etiopská důkladná prohlídka Zipa – podotýkám, že první na naší cestě – nám nekazí náladu. Malinko jsme odvykli vedrům, poslední více než tři týdny v Etiopii jsme se pohybovali v nadmořských výškách nad 2000 m.n.m., což sebou neslo příjemné teploty kolem 25st. Během necelých dvouset kilometrů klesáme na stabilních súdánských 400 metrů nad hladinou moře, a tak se výrazně otepluje. Upalujeme po úzké asfaltce, staženými okny proudí horký vzduch a vytváří v nás pocit snesitelné teploty. Venku je 37 ve stínu. Tedy bylo by, pokud byste nějaký stín našli. Kam oko dohlédne, rozprostírá se polopoušť jen trsy trávy a nízké keře narušují jednotvárnou, ale krásnou tvář, kterou nám Súdán nastavuje. Také zmizeli lidé. Jedeme už hodinu a potkali jsme jen pár divokých velbloudů, koz a podél cesty mrtvý dobytek v různém stádiu rozkladu. Od nafouklých kusů, přes zbytky těžko rozpoznatelných ostatků po zcela vybělené kostry. Nepsal bych o tom, nebýt nezvykle vysokého počtu skotu s tímto smutným osudem. Od hranic do města Gedaref, což je asi 150km jsme jich napočítali více jak 30.

První noc v Súdánu spíme v nejlepším hotelu ve městě. Pokoje jsou plné rozličného hmyzu, máme tak opět safari, tentokrát vleže – z postele. V noci to všude kolem nepříjemně šustí, případně křupe, to když jsem se vydal potmě na toaletu. Najednou jsem jich dokázal rozšlápnout snad deset.

Jsme v islámské zemi, a tak nemusíme nařizovat budíka. Muezzin svolává věřící k první ranní motlitbě lehce před čtvrtou hodinou, využívaje přitom nejmodernější techniky. Buďte si jisti, že nezaspíte. Alláhu akbar (Aláh je věčný) nás s jistotou budí každé ráno a poté jej slyšíme ještě čtyřikrát během dne ve stanovených časech, které se ovšem mění.

Nevím, zda jsem o to nepsal již v předchozí kapitole, víte, mám už někdy problém udržet myšlenku, přátelé za mými zády zase tvrdí, že ji neumím včas opustit. Nicméně rád bych Vám sdělil, jak moc je naše cesta zajímavá z pohledu antropologického a sociálního. Již v Keni jsme opustili černou Afriku, kde lidé mají typické negroidní rysy a ebenově černou pleť, která v Etiopii přechází v tmavou kávu, nosy nejsou tak rozšířené a je zde přítomen arabský, případně mírně asijský vliv. Súdán je islámská a také arabská země. Arabština je také jazykem lidí v celé zemi, která je ještě pořád největší v celé Africe. Zatím. Referendum, které se konalo v lednu, jednoznačně (99%voličů) rozhodlo o rozdělení země, ke kterému by mělo dojít v červenci 2011. Současný prezident Súdánu Umar al-Bašír, po němž pase Mezinárodní trestní soud v Haagu kvůli válečným zločinům a genocidě v provincii Dárfúr, sice referendum oddaloval, jak mohl, nakonec ale prohlásil, že jeho výsledek uzná. Nový stát – Ekvátorie, Nilská republika či Jižní Súdán či kýho výra se bude jmenovat – připraví Súdán o třetinu území a téměř čtvrtinu obyvatel.

Přijíždíme do Khartoumu, hlavního města a za pomoci gpesky nalézáme kemp. Není to však klasické tábořiště, stanujeme v centru města na břehu Modrého Nilu v místní maríně, tedy jachtařském klubu. Súdánci jsou velmi přátelští, pohostinní a otevření lidé. Až s tím občas máme problémy.

Víte, my Češi, myslím si, nejen, že neumíme rozdávat, ale bohužel ani přijímat. Denně nám někdo něco nabízí, tu nějaký nápoj, nebo pozvání ke stolu při grilování, tam zase plnohodnotnou večeři v luxusní restauraci, samozřejmě na účet hostitele. Pokud nepřijmeme, často pouze z ostychu, cítí se, asi právem, mírně uraženi. Mluvíme o tom s Péťou denně a snažíme se zlepšovat. Máme s tím totiž problémy celou cestu. Né, že by nám celou cestu neustále někdo něco nabízel, to ne. S podobným chováním se seznamujeme částečně v Etiopii a naplno nyní v Súdánu. My jsme často uzavření, v kempu se „uděláme pro sebe“ a kontakt příliš nevyhledáváme. Súdánci nás tak zdravě školí.  Lidské vztahy jsou pro ně to nejdůležitější. Máme pocit, že by se rozdali. Bydlíme v kempu celý týden a v podstatě denně trávíme podvečery s místními, členy klubu. Daří se jim tak částečně eliminovat naší frustraci z byrokracie při získávání víz. Rozhodli jsme se totiž vynechat Egypt (částečně z bezpečnostních důvodů) a pokusit se do Jordánska dostat přes Saudskou Arábii. To jsme ovšem narazili. Do této ortodoxní islámské země totiž jen tak někoho nepustí. A nevěřícího psa už vůbec ne. Začínáme zjišťovat podmínky pro udělení víz a pomalu propadáme trudomyslnosti. Polární noc, má zvláštní moc. Například ministerstvo zahraničí ČR píše asi toto:  

1. Získání saúdskoarabského víza bez místního sponzora je prakticky vyloučeno. Turistická víza neexistují.

2. Český občan musí počítat s tím, že získání víza bude trvat dlouho, pokud bude vyřizováno obvyklou cestou.

3. Během pobytu je nutno respektovat místní zvyky a vyvarovat se chování, jež by bylo s nimi v rozporu.

4. Při konfliktu s náboženskou policií – Mutawou se doporučuje neklást odpor a pokud možno rychle opustit místo.

5. Při zatčení v SAK občan ČR musí trvat na umožnění kontaktu se ZÚ. Saúdskoarabská strana zpravidla neinformuje ZÚ o zatčení občana dotyčného státu.

Jako nejdůležitější se nám jeví body 1 a 2. Protože však už nejsme žádní zelenáči, začínáme přemýšlet a následně i jednat. (V mém případě obvykle v opačném pořadí). Tedy za prvé, žádného místního sponzora nemáme, na druhou stranu však nepotřebujeme turistická víza, stačí nám tranzitní, že? Za druhé – rozhodně nebudeme vyřizovat víza obvyklou cestou, a tedy zdlouhavě. Nezažádáme o víza v Praze, jak by se dle saudských arabů slušelo, nýbrž v zemi súdánské, islámské, ve městě Khartoum, kde na podobné týpky nejsou zvyklí a nemají na ně šablony. Každý muslim by měl za svého života vykonat cestu do Mekky, města, které leží právě v Saudské Arábii, tzv. Hadždž. Mnoho z nich, převážně těch bohatších, do Mekky nebo Mediny jezdí častěji a jsou-li to Súdánci, využívají tak saudskoarabskou ambasádu v Khartoumu, neboť také potřebují víza. Vmísíme se tedy do davu několika set místních, kteří každodenně okupují ambasádu. Ještě předtím však shromažďujeme potřebné a nezbytné doklady. Hned u první znejistíme. No považte sami. Každá žena mladší čtyřiceti let, která chce navštívit SA musí tak učinit v doprovodu manžela, otce nebo bratra, přičemž každý takový vztah musí doložit příslušným certifikátem. Neexistuje jiná možnost! Protože s Péťou nejsme svoji, může se Vám, slabším povahám či škarohlídům, tato podmínka jevit jako nesplnitelná, přinejmenším alespoň v kratším časovém horizontu. Né tak našemu kamarádovi Abú-Kubovi, který okamžitě vymýšlí ďábelský plán, inspirován snad Adolfem Burgerem, Československým tiskařem, který byl přinucen spolupodílet se na padělání britských a amerických bankovek za druhé světové války v koncentračním táboře Osvětim, a promptně falšuje náš oddací list. Tedy Tomáš, přezdívaný Abú-Kuba, né Adolf Burger.

A tak přešlapujeme u okénka na saudskoarabské ambasádě, cpeme jim všechny potřebné dokumenty a vyprávíme o našich obavách přejet revolucí zmítaný Egypt. Péťa přišla slušně oblečená – rozuměj celá zahalená, včetně šátku a vypadá jako Marfuša z Mrazíka. Arabové jsou k nám velice uctiví, jdeme se odbavit přednostně, velký dojem na ně však asi neděláme. Postupně si vyžádají pasy, fotografie, doklady k vozidlu, dále musíme mít víza státu, do kterého pojedeme následně (Jordánsko), lodní lístky na trajekt do SA a samozřejmě oddací list. Doklady máme pouze v češtině, ušmudlané kopie. Po dvaceti minutách fasujeme formuláře žádostí a jsme nasměrováni do kanceláře naproti přes ulici, kde súdánské agentury, zjevně napojené na SA ambasádu, dělají práci za ně.

Získání víz nám trvalo sedm dní, protože…

Poprvé zkoušíme kontaktovat ambasádu v pátek, to má ovšem celý islámský svět volno. Ok, přicházíme v sobotu, ale ouha, dnes je přece 26.2. den narození proroka Mohammeda – zavřeno. Neděle, nemůžeme dospat a stepujeme před vchodem již v 8 hodin, stráž nám sděluje, že ambasáda otvírá až v deset. Jedeme tedy vyřídit další nezbytné formality a vracíme se v 10:55. Přijďte zítra, cení se na nás súdánská ochranka, oddělení víz má pracovní dobu od deseti do jedenácti. Den čtvrtý jsme úspěšní, fasujeme formuláře a ocitáme se v jakési kanceláři, kde začíná další kolečko. Tři hodiny sedíme v místnosti šéfa, kterému přítomnost Evropanů dodává zjevně na důležitosti. Postupně pijeme kávu, čaj, jíme nějaké suché datle a jsme postupně představováni ostatním návštěvám. Po třech hodinách se nesměle ptáme co tedy jako bude s našimi vízy. Přijďte zítra po poledni, víza budou. Pátý den, šéf nám před všemi zaměstnanci předává pasy s vízy – hle, jaký pašák. Děkujeme několikrát, tlučeme hlavami o stůl, slzy nejsme schopni zadržet a hledíme se pakovat. A co permit, máte, vystřelí šéf otázku? Permit?? No jistě, přece se nemůžete potulovat po naší zemi bez příslušného povolení, ale dnes ho již nezískáme, úřady pracují pomalu, přijďte zítra po poledni. Šestý den se neudálo nic, co stojí za vypravování, pokud tedy nepočítám pokus o fyzické napadení šéfa, poté, co nám s klidem sdělil, že na permit potřebuje naše fotografie a tedy den navíc. Den sedmý, pozdě odpoledne máme vše, co potřebujeme na cestu do Saudské Arábie, kromě energie tedy.

Ze Súdánu jsme toho zatím moc neviděli, jsme tu osm dní a z toho sedm v centru Khartoumu. I tady to ovšem stojí za to. Pro středoevropana je to země neznámá a exotická. Bydlíme na dohled od soutoku Modrého a Bílého Nilu, který odtud proudí jako druhá nejdelší řeka světa Egyptem do středozemního moře. Město je obklopeno pouští a vítr občas přináší menší či větší oblaka jemných písečných zrnek, které zahalí celé město jako smog, či mlha. Jsme svědky slabší písečné bouře. Ve městě se setmělo, slunce dál hřeje, ale není vidět. Ptáci, jinak hojně přítomní, přestali létat. Místní jsou zvyklí, tvrdí, že někdy je bouře taková, že není vidět dále, než na dva metry, ale nám to takhle stačí. Písek po dvou dnech máme úplně všude. V uších, ústech, v potravinách, pěkně chroupe při jídle.

Ráno osmého dne vyrážíme na sever, do Port Súdánu, odkud pojedeme trajektem do Saudské Arábie. Motáme se hlavním městem ve snaze najít cestu ven. Na křižovatkách, tak jako ostatně v celé Africe nabízejí pouliční prodavači procházející mezi auty rozličné a mnohdy velice zvláštní zboží. Dnes jsme si mohli koupit koberec 3×4m, kompletní sadu lůžkovin včetně povlečení, psa, dřevěného hada, dvě vajíčka – nechceš? Tak aspoň žvýkačky. Fakt legrace.

Jsme asi dvě hodiny z města směrem na sever, stavíme na pozdní snídani u cesty, kde se stravují šoféři nákladních i osobních aut. Pro Súdánce je jídlo mezi 9 a 11 hodinou nejdůležitější stravou dne, a tak samozřejmě nejíme sami. Nemyslete si, že nám motorest pod širým nebem nabídl nějaké menu, každý jí to, co je pro dnešek uvařeno. Pochutnáváme si tedy na místní specialitě zovoucí se Ful. Na plechovém talíři o průměru více jak 50cm dostáváme pořádnou porci vařených hnědých fazolí s trochou omáčky, přílohou hodně syrové cibule, citron, pálivé omáčky peri-peri, kaši z hrášku a několik placatých arabských tenkých chlebů. Jí se zásadně pravou rukou, Péťa má jako levák výjimku, tak, že si utrhnete kousek chleba, tím naberete fazole a vložíte do úst. Chce to pravda trochu umění a mě, kterému Péťa jen občas zastřihává vous, ulpí většina omáčky a sem tam nějaká fazole v mužné ozdobě. Do not worry, před hostincem je vždy soudek vody na umytí rukou i tváře. A tak po nezbytné očistě a mnohém přátelském focení se všemi okolo pokračujeme dál. Jídlo zanechalo skvrny jen na mém oděvu, což už vůbec nevnímám a nevím, proč vám to vlastně píši.

Krátce po poledni sjíždíme za vesnicí Kabushiya z cesty, abychom shlédli jednu ze súdánských atrakcí – Královské hrobky Meroe. Jedná se o soubor asi sta pyramid, z nichž některé jsou již vlivem eroze pouhými torzy. Mnoho jich však stále stojí, jsou dokonce opraveny a udržovány za podpory EU. Stavitelé hrobek se inspirovali těmi egyptskými, výrazně se však od nich liší. Nejvyšší pyramida Meroe měří 30 metrů a se zemí svírá úhel 70 stupňů. Nejúžasnější rozdíl od pyramid v Gíze je pro nás ovšem počet turistů. Nepočítám – li Zipa, jsme tu dočista sami. Vy, kteří jste kdy byli u pyramid káhirských, víte, o čem mluvím. Dokonce jsme nenašli žádný vchod, plot, či cokoliv podobného. Jedeme si pouští, jednou jsme málem zapadli a už jsme si mysleli, že bloudíme, když se před námi slavné pohřebiště zjevilo jako fata morgána. Zipa jsme tedy zaparkovali asi dvacet metrů od hrobek a celý areál měli jen pro sebe. Pyramidy nikdo nehlídá, pokud chcete a nebojíte se, můžete po nich libovolně šplhat, či jich využít jako noclehárny – to ti otrlejší. My pouze fotíme a pořizujeme video a více než čtyřicetistupňové vedro nás nutí pokračovat v cestě.

Port Sudan, přístavní město na severovýchodě země, kde čekáme na přívoz do Saudské Arábie. Protože máme několik dnů volna, jedeme se porozhlédnout po pouštních dunách. Za chvíli Afriku opustíme a žádné duny jsme zatím neviděli. V Namibii jsme vynechali slavné Sussusvlei u městečka Walvis Bay s nejvyššími dunami na světě, které můžete sjíždět na sandboardu a máme tak asi poslední šanci. Kousek za městem nás však policejní hlídka u zátarasu vrací zpět. Náš permit platí pouze na cestu z Khartoumu do Port Sudanu. Sorry, je nám líto, ale dál vás nepustíme. Dáte si s námi fazole nebo čaj?

V pondělí 7. března naloďujeme Zipa na trajekt a opouštíme definitivně africký kontinent. Navštívit a částečně poznat jedenáct zemí nám trvalo 158 dnů a ujeli jsme při nich 23.811 kilometrů. Ačkoliv naše putování nekončí, je asi čas bilancovat, vzpomínat. Žádná nostalgie se však nedostavuje, necítíme pohnutí, stesk ani úlevu. Máme trochu obavu o Zipa, kterého jsme museli nechat na břehu, do lodě s ním zajedou přístavní dělníci. Také byrokracie, která nás provázela druhou částí Afriky, si vybírá svou daň. Sedíme sklesle na lodi spolu s několika sty Súdánci a egyptskou posádkou, jediní Evropané a necítíme nic než únavu.

Ze Suakinu, severovýchodního Súdánu, na palubě lodi v Rudém moři – ahoj.

 

Předchozí Další