Saudi Arabia
159. – 160. den
Na palubě lodi Masarrah Jeddah saudskoarabské společnosti Namma Lines, stále ještě pevně uvázáni k molu přístavu v súdánském Suakinu. Cestující jsou výhradně Arabové, většinou ze Súdánu, několik také ze Saudské Arábie, posádka je kompletně egyptská. Muži tvoří 90% cestujících, zbytek připadá na ženy a děti. Něžné pohlaví má v arabském světě zvláštní postavení, ještě naň přijde řeč, nicméně při naloďování mají ženy přednost a já, jakožto doprovod samozřejmě také. Celní formality při vstupu na palubu tudíž absolvujeme jako první poté, co jsme minuli frontu několika set mužů s ručníkem na hlavě. Ženám, dětem a jejich doprovodu je také určena speciální část na přídi lodi, kam ostatní muži nemají přístup. Pomalu se sžíváme s prostředím, navzájem po sobě pokukujeme, dochází k prvním kontaktům, většinou očním, a to doslova, neb polovina žen má hidžáb nebo burku a z čádoru jim tak koukají jen oči a ruce. Ale pozor, nemyslete si, že jsou jedna jako druhá! Oblečení, které zahaluje celou postavu je většinou černé, ne však vždy a může – li se žena pochlubit hezkou postavou, učiní tak. Střihem zdůrazní křivky svých ňader a boků, sebevědomou chůzí, postojem či gesty nechávají rozvinout mužskou fantazii, a tak přestože často vidíte pouze oči, za ženou se otočíte se zájmem. Ruce, ovšem pouze po zápěstí mývají pomalované henou, ty movitější nikdy nezapomenou své prsteny. Využívají tak k ozdobě jedinou viditelnou část svého těla.
21:00, šest hodin po našem nalodění vyplouváme. Seběhnu ještě několik pater do nákladního prostoru a kontroluji, jede – li s námi také Zip. Vše je ok, motory trajektu slabě vrní a tedy je čas na kávu. Objednávám v lodním baru dvě s mlékem a cukrem. Sugar medium? Táže se barman a na mé souhlasné přikývnutí vhodí do dvoudecového kelímku vrchovatou polévkovou lžíci. Pokud chcete kávu sladší, dává lžíce dvě.
 |
 |
 |
Večerní kávu popíjíme na sedmé, a tedy nejvyšší palubě lodi. Již se úplně setmělo, je teplo a vane lehký vítr. Trajekt dvakrát táhle zahoukal na pozdrav a pomalinku manévruje z přístavu za pomoci lodivoda. Obloha je jasná, ostrá světla přístavu a osvětlení paluby však nedovolují pozorovat oblohu tak, jak jsme zvyklí při kempování v savaně. Postupně z nás opadá napětí a v klidu, který se na lodi rozhostil, pozorujeme spoře osvětlené břehy Afriky pomalu mizící na obzoru. Měsíc jasně září na nebi, nás čeká asi 12 hodin plavby a je tedy čas, abych vzpomenul událostí z Etiopie a Súdánu a vůbec pár postřehů, na které v deníku nezbyl čas
Mnoho lidí se nás při odjezdem ptalo, z čeho máme před svou cestou největší obavy. Pominu úsměvné dotazy, zda z tygrů, či lidojedů a budu se věnovat těm seriózním. Nejčastěji byly zmiňovány tropické choroby, těsně následované divou zvěří (v Africe žijící) a lidmi. Malárie, bilharzie či horečky dengue jsme se samozřejmě báli, nicméně byli jsme, myslím připravení. Podstoupili jsme mnoho očkování, vezli spoustu léků, či absolvovali dvoudenní kurz první pomoci. Při jednom z večerních sezení v Itibu s lékaři a mediky přišla na přetřes malárie, kterou prodělal zhruba před rokem Aleš Bárta, který keňské zdravotnické zařízení vede. Poutavě vyprávěl o prvních příznacích, těžkých stavech a vysoké horečce. Všichni mu viseli na rtech a dychtivě poslouchali každé slovo. Poté se nás, cestovatelů, se zájmem ptali po našich zkušenostech. Nějak jsem to zamluvil a blýskl se lehkým zánětem plic prodělaným a samozaléčeným v Tanzánii. No považte, mohl jsem před mladými medičkami začít vyprávět o průjmu a potížích s ním souvisejících? A přitom právě průjem nám občas život znepříjemňuje a činí tak cestu minimálně nelehkou. Neléčený může vést k dehydrataci organismu, což je v tropech jistě nebezpečné. Nepůsobí navíc dobře na psychiku, pokud jej proděláváte na cestě. A pokud právě cestujete Etiopií, kde často sto kilometrů nenajdete místo bez lidí, je dokonáno. Dnes již s úsměvem vzpomínám asi třináctiletého etiopského chlapce, který nás bezostyšně sledoval při vykonávání potřeby ze vzdálenosti 1,5 metru. Střídavě hleděl na Péťu sedící na bobku a mě s rozepnutým poklopcem právě ve chvíli, kdy jsme začali a již nemohli přestat. Věřte mi také, že velmi nepříjemné, zvláště v mém věku, je nestihnout kalhoty sundat, to vše pod dohledem několika vesničanů a vesničanek. Nechci se rouhat, ale řeknu vám, že o zdárně prodělané malárii můžete pohovořit v klubu u sklenky portského a vaše vyprávění nebude nikoho nudit. O posraných kalhotách se však vážně mluvit nedá!
Péťa si čte jakousi knihu v útrobách lodi a já jsem osaměl na palubě. Pět měsíců v Africe zbarvilo mou kůži do odstínu světlé kávy, jsem neholený a vzal jsem si čistou polokošili. Tato kombinace způsobuje mnohá nedorozumění. Během deseti minut korzování po noční palubě jsem třikrát osloven cestujícími Súdánci s žádostí o zajištění kajuty a bůhví čeho ještě. Považují mě za člena posádky lodi, oslovují mě arabsky a nevěří, že jsem Evropan, pasažér jako oni a nevládnu jejich jazykem.
Časně ráno, blízko od saudskoarabských břehů nás oslovuje lodní stevard a nabízí nám prohlídku lodi včetně návštěvy kapitánského můstku, to vše za možnost anglické konverzace. A tak se dozvídáme, že toto je příď, na druhé straně záď, támhle zase záchranné čluny…zajímavé je to na můstku, kde nás kapitán vlídně přijal a vysvětlil funkci všech přístrojů a ovládání mohutné lodi. Břehy pevniny jsou však na dohled, kapitánovi začíná práce, a tak se pakujeme a připravujeme k vylodění.
 |
 |
Získat víza je jedna věc, být do této ortodoxní islámské země vpuštěn zase druhá. Pokoušeli jsme se zjistit podmínky a chovat se vhodně. Dozvěděli jsme se následující: do země nesmíte přivézt vepřové maso v žádné jeho formě (na lodi tak baštíme tři konzervy lančmítu ve vlastní šťávě, bez chleba), žádné obrázky žen, kterým kouká víc než ruce a oči. V súdánském přístavu tak Péťa věnuje jakési mladé slečně několik módních časopisů a necháváme si pouze cestovatelský Koktejl a Bydlení. Přísně zakázáno je také prezentovat jakékoli symboly jiné víry, než islámu. Křížek nesmíte mít nejen na krku, ale ani s sebou, hluboko v zavazadle. Tolerantní víra, že? Slovo droga nesmíte ani vyslovit. Import do země, či konzumace byť minimálního množství se trestá smrtí. Žádných padesát let snížených králem na pětadvacet jako v Thajsku. Smrt a nikdo vám nepomůže. A teď pár zásad spíše úsměvných. Žena v Saudské Arábii musí chodit zcela zahalená, včetně vlasů a to i cizinky a bez výjimky. Nesmí řídit auto, koupat se společně s muži (ani svými). V praxi to pak vypadá tak, že například v hotelovém bazénu mají dva dny v týdnu vyhrazeno ženám, ostatní dny si užívají muži. Alkohol je zakázán konzumovat nebo dovážet. Nikde v zemi ho neseženete, a ani se o to nepokoušejte. To je jen základní výčet pravidel země, která nám vydala třídenní tranzitní víza a v jejíž přístavní tranzitní hale nyní stojíme a čekáme na celní formality. Po Súdánu a vůbec celé Africe je první kontakt s touto bohatou ropnou zemí šok. Moderní celní budova, kouřová skla, klimatizace, tiše vrnící počítače sebevědomí úředníci ve slušivých uniformách. Snímají nám postupně otisky všech prstů, scanují oční rohovku a pečlivě zkoumají víza. Skutečná kontrola však začíná až přebíráním Zipa. Nevynechali jedinou přihrádku, kontrolují potraviny, pečlivě listují časopisy a velmi je zajímá naše lékárnička, která obsahuje i injekční stříkačky, či morfium. Po asi dvouhodinové kontrole jsme volní. Vítejte v Saudské Arábii, ale nezapomeňte být do tří dnů pryč!
Trajekt nás vysadil na západním pobřeží země, zhruba v její polovině, ve městě Jeddah. Motáme se městem plným luxusních vozů, čtyřproudých dálnic s mnoha nadjezdy a mosty. Hledáme bankomat, potřebujeme místní měnu na nákup základních potravin, a také očekáváme levnou naftu. V Africe jsme měli potíže vybrat v bankomatu větší sumu než zhruba 2000Kč – víc prostě nedával. Tady se horní hranice jednoho výběru zastavila na sumě 250tisíc, přičemž minimum bylo tisíců pět. Prý mají v zemi vedle bankomatů také „zlatomaty“, kde vám místo bankovek vypadnou cihličky, či mince vzácného žlutého kovu. No nevím, žádný takový jsme neviděli. Nakupujeme chléb, máslo a nějaké pochutiny, ceny jsou srovnatelné jako u nás doma. Šok nás čeká u první benzínky. Tedy u první, kde nabízí také naftu, což je pouze tak jedna z pěti. Na benzín zde jezdí asi i kamiony. Strkám hubici do nádrže a hledám cenu. Zatímco se ukazatel množství natankovaného paliva zběsile točí, ten druhý, který ukazuje sumu, se jen pomalu, jakoby neochotně posunuje vpřed. Věřte nevěřte, za litr nafty platíme 1,25Kč!! Plníme i kanystry a celkem nás 200 litrů stojí stěží uvěřitelných 250 korun.
Po kvalitní dálnici s minimem aut upalujeme k severu, k hranici s Jordánskem. Omezená platnost víz nám nedovoluje blíže poznat zemi, a tak pouze za jízdy z okénka sledujeme pouštní krajinu, četné ropné věže s hořícími vrcholky a blankytně modré Rudé moře, podél kterého jedeme dva dny. Na úseku zhruba 1000km jsme neviděli jediné rekreační letovisko, jedinou jachtu. Opravdu nevím, co ti Saudové se svými petrodolary (ryáls) dělají. Zlí jazykové tvrdí, že jsou tak bohatí, že si sami ani neutřou zadek a všechnu práci za ně dělají chudší námezdní síly z okolních zemí.
A tak se touto exotickou zemí blížíme k hranici s Jordánskem, občas s malými navigačními problémy, neb ve městech mizí směrové cedule psané latinkou, arabštinou nevládneme a mapy této části světa nemáme v tištěné podobě, ani pro naši gpesku. Nudu dálnice nám občas zpestří slabá písečná bouře, kdy je potřeba rozsvítit světlomety, zpomalit a dávat větší pozor na cestu. Je to podobné, jako když v Evropě fouká silný vítr a do toho sněží lehký jemný prachový sníh. Péťa si myslí, že do Jordánska pospíchám ze zcela prozaického důvodu. Se Súdánem je tomu již třináct dní, co jsme neviděli ani slzu alkoholu, a že bychom při místní byrokracii panáka často potřebovali. Není to přirozeně pravda, o chladném, točeném pivu se mi zdá pouze obden.
| Předchozí |
