Mozambique

45.-56. den Mozambik

Ačkoliv píši kapitolu o Mozambiku, musím se ještě prostřednictvím několika řádků vrátit do Jihoafrické republiky. Posledních 14 dní jsme procházeli deštné pralesy, obdivovali Tsingy v hlubokých údolích a také se povalovali na plážích Indického oceánu na Madagaskaru – to vše bez našeho auta. Nyní tedy přelétáme zpět do Johannesburgu a vyzvedáváme zaparkovaného defendra. Je zcela v pořádku, a tak pouze propláchneme nádrž, doplníme vodu a vracíme se na letiště pro kamaráda Honzu, který nám bude dělat společnost Mozambikem a částí Malawi.

Přes Krugerův park míříme po kvalitní silnici do hraničního města Komatipoort. To nás vítá deštěm, větrem a asi dosud nejnižší teplotou. Večer je kolem 20°C. Nakupujeme zásoby potravin a plni očekávání míříme k hranicím s Mozambikem. O této zemi se nám v posledních dnech dostává mnoho odlišných informací. Tak pro pořádek – slýcháme tyto rady a doporučení. Prosím posuďte je sami:

„V Mozambiku běhají lidé nazí, mají kalašnikovy a hlad. Nakupte tedy olejovky a bochníky chleba, jinak vás postřílejí.“
„Vypukla epidemie nového, rezistentního druhu malárie. Do 48h po infikaci zemřete. Možná do 24h.“
„V Mozambiku jsou velmi přátelští lidé, skvělé písečné pláže, ale cesty v hrozném stavu. Neznají asfalt a v období dešťů je celá země obtížně sjízdná, spíš není sjízdná vůbec.“

Tak vám nevím, co si o těchto zmatených teoriích myslet. Sardinky neměli a tak kupujeme alespoň karton cigaret, doufaje, že nahým ozbrojeným banditům přijdou vhod, případně bude lze užíti namísto kadidla k zahnání smrtících moskytů.

Sedím na břehu jezera Malawi, v zemi Malawi a píši deník hledíc na nenačatý karton cigaret. Ale to bych předbíhal a ochudil Vás o mnoho zajímavých okamžiků z Mozambiku, bývalé portugalské kolonie. Jezdí se stále vlevo, už mi to přijde zcela přirozené.

Po silnici EM1 míříme přes hlavní město Maputo k břehům Indického oceánu, kde nám je hlavním cílem souostroví Bazaruto. Pláže s bělostným pískem, potápění s velrybími žraloky, mořské plody servírované pod oblohou posetou hvězdami. Přestávám snít a zpomaluji náš vůz, neb urostlý policista ukazuje nekompromisně ke krajnici. Po zaplacení pokuty 2.000 Meticais (čti Metykaš, asi 1.200Kč) za přestupek, kterého jsme se nedopustili, znechuceni pokračujeme v cestě. Ale dost již stěžování. Je totiž nasnadě, že cestování Afrikou není stejné, jako nedělní výlet k tetě do Zlámané Lhoty a podobné drobné nepříjemnosti budou nám souzeny. Těžko lze očekávat při našem putování Afrikou nezkorumpovanou policii, číšníka, který vám k jídlu doporučí správné víno, příslušně vychlazené jej donese a ještě nalije, či plně zásobený supermarket nebo točené plzeňské.

V pozdním odpoledni přijíždíme do městečka Xai-Xai na břehu oceánu, abychom se ubytovali v jediném kempu společně s jihoafrickou rodinou cestující obytným, terénním Mercedesem Unimogem. Má to býti první z několika zajímavých setkání na území Mozambiku. Jihoafrický pár s dvěma dcerami je na cestách asi 3 měsíce, jede opačným směrem než my, od severu k jihu a poskytuje nám cenné informace.

Pozdní odpoledne, rozkládáme stany a chystáme večeři. Od brány kempu přijíždí terénní motocykl Honda 125 obtěžkán bágly – evidentně cesťák. Zastavuje vedle nás, sundává přilbu a z motobikera se klube 27letá blondýnka Katie ze spojených států. Jede sama z JAR, podobnou trasu jako my a ráda by postavila stan vedle nás. Vedoucí kempu se prý bojí o její bezpečnost. To my ostatně také. Přidáváme jednu židličku a zveme ji ke stolu. U tuňákového salátu a několika litrů vína si do pozdních nočních hodin povídáme. Katie se potuluje po světě již od svých 15-ti let. Nyní projíždí Afrikou na motorce, kterou koupila v Kapském městě, živí se výukou angličtiny a často není několik měsíců až rok doma. Já si myslím, že je šílená. Zároveň ale velice sympatická a milá.

Víte, je velice obtížné popsat vám útrapy, kterým je na svých cestách vystavena. Zvláště, sedíte-li zrovna ve vyhřátém obývacím pokoji, na sporáku bublá hrnec s večeří a v lednici máte vychlazené pivko.

Rád bych se vůbec zmínil o tom, jak obtížné je popsat události stručně, jasně a výstižně. Deník každé země píši pokaždé v zemi následující. Čerpám tak z nečetných poznámek a vzpomínek.

Ráno se loučíme s Katie a mizíme z neobyčejně špinavého kempu do vesnice Inhassoro, kde nalézáme naopak ubytování čisté, restauraci nabízející ryby, krevety nebo langusty. Na druhý den ráno objednáváme celodenní výlet na ostrov Bazaruto – perlu Mozambiku, kde hodláme šnorchlovat a také se pokoupat. Slibují nám novou speed boat a tak ráno netrpělivě čekáme na břehu moře. Po zhruba hodinovém čekání (jsme již zvyklí) připlouvá asi pětimetrová seschlá bárka obrostlá řasami s chrchlajícím a čoudícím motorem, nejistě se houpající na vlnách. Nejlepší léta má zjevně za sebou a my nechápeme, jak se může držet na hladině. Kapitán v odrbaném triku nám kyne, ať nastoupíme – je asi 50m od břehu v již slušné hloubce – asi máme doplavat, zatímco pomocný lodník horlivě vylévá kýblem vodu ze dna lodi. Marná věc, Bazaruto jsme neviděli.

23. listopadu vyrážíme již krátce po šesté hodině ranní. Čeká nás 450km do národního parku Gorongosa ( prosím neplést se slavným italským sýrem Ondro :-).

Národní park Gorongosa býval perlou mezi parky jižní Afriky a chloubou Mozambiku. Za své vzal brzy po vypuknutí krvavé občanské války v zemi. Celý Mozambik byl dlouhá léta zmítán tímto konfliktem dvou ozbrojených frakcí, Frelimo (front for the liberation of Mozambique) a Renamo. Právě druhá zmíněná skupina měla svůj štáb a zázemí na území parku, blízko hranici sousedního Zimbabwe (dříve Rhodesia), jehož vládou byla podporována. Ozbrojenci, ale částečně i civilisté, místní obyvatelé vybili a snědli téměř všechna zvířata! Zničili budovy a skromnou, ale funkční infrastrukturu rezervace.

Po dlouholetém konfliktu, který skončil v 1994, byla celá země zdevastovaná, a v Gorongose zbývalo jen málo zvěře, některé druhy byly zcela vyhubeny a narušen tak byl celý přirozený ekosystém.

Mozambická vláda za masivní podpory amerického mecenáše a dalších soukromých organizací vyvíjí velké úsilí k obnově parku.

Odbočujeme z hlavní silnice a já řadím redukovanou převodovku. Cesta je kopcovitá, od kol nám odletuje ostrý křemičitý písek, který je občas střídán hlubokými kalužemi. Těsně za branou parku ještě upouštíme pneumatiky – čeká nás písek a ztvrdlé „rolety“. Cestu nám brzy křižují rodinky prasat bradavičnatých. Začíná období dešťů, čerstvých, zelených a šťavnatých výhonků je dostatek a na svět se klube množství mláďat. Postupně vidíme impaly, kudu nebo vodušky. Je horko, dusno a vlhko. Všude kolem nás je hustá, neprostupná džungle, tolik odlišná od solné pánve Etosha v Namibii. Tady se všechno zelená, pučí a roste. Ohlušuje nás kakofonie cikád.

Toužíte-li vidět nosorožce, stáda slonů či smečky lvů z bezprostřední blízkosti, není Gorongosa pro vás. Zvěře tu po válce ještě není tolik a navíc je velice plachá. Na druhou stranu sem nejezdí milion návštěvníků ročně jako do Krugeru v sousední Jihoafrické republice. V současné době objevuje panenské krásy parku zhruba 15 tisíc návštěvníků za 8 měsíců. Od prosince do konce března, v době období dešťů, se park pro zcela nesjízdné cesty uzavírá.

Ráno vyrážíme na safari. Asi 2hodiny silně prší a na cestách se dělají hluboké kaluže. Zem je ztvrdlá na kámen a přívaly vody se nestačí vpíjet. Sjíždíme na vedlejší cestu vedoucí k řece v touze objevit slony. Auto klouže jako na ledě. Péťa neví, zda brzdit či přidávat plyn, zběsile kroutí volantem zleva doprava a navzdory dobrým jízdním vlastnostem naší čtyřkolky se auto stává téměř neovladatelným. Situace se dramaticky mění. Zde, v hustém podrostu zem saje a my během několika desítek metrů zapadáme o mazlavého, hlubokého bahna až po nápravy. Zipovi se nechce dopředu ani dozadu. Nic naplat, soukáme se z vozu a rázem jsme do půli lýtek v hnědé kaši. Po velkém úsilí a asi deseti minutách se nám daří sebe i Defendra vyprostit. Špinaví od hlavy až k patě se vracíme na relativně sjízdné hlavní cesty. Sloni asi nebudou.

V parku žije několik desítek těchto tlustokožců, kteří si pamatují hrůzy války a jsou k lidem často velice agresivní. Rangeři doporučují minimální vzdálenost k pozorování slonů 200m.

Gorongosa je Ztraceným rájem Afriky. Tak zní název dokumentu z dílny National Geographic, který byl celosvětově odvysílán v létě roku 2010.

Po třech dnech v parku pokračujeme dál na sever a přeš špinavé město Tete míříme přes řeku Zambezi k hranicím Malawi, rozlohou nejmenší africké zemi, kterou navštívíme. Nemohu však nezmínit další příjemné setkání v Mozambiku. Předjíždí a zastavuje nás vůz s českou SPZ. Helena s Helmutem, česko-německý pár, který se do Afriky vrací již více než 20let. Terénní Mercedes – G trvale parkují v Johannesburgu a každoročně se na několik týdnů vracejí, aby cestovali černým kontinentem.