Malawi
57. – 78.den Malawi
Stalo se to právě, když jsme vyjeli z národního parku Nyika. Zavřeli za námi bránu a nás čekalo něco málo přes 50km po špatné, písčitohlinité, rozbité cestě do Rumphi, kde už byl opět asfalt. Necelé 2hodiny cesty. Jo, vzpomínám si dobře. Bylo úterý 7. prosince, krátce po 12hodině, co se ozvala ta rána, kterou jsme slyšeli oba dva současně. Praskl koš držící tlumič, který vede středem vinuté pružiny a přídavný tlumič pérování vně pružiny. S opravou si na místě nedokážeme poradit a tak po krátkém zhodnocení situace pokračujeme pomalinku dál. Cesta je však špatná, Zip poklesl na pravou přední stranu a každý další výmol zhoršuje situaci. Tlumiče teď nejsou ničím uchyceny k rámu a pomalu devastují podběh. Brzy reálně hrozí, že vniknou do motorového prostoru přímo do vzduchového filtru. Prasklou část koše se pokoušíme přichytit kurtou s ráčnou dimenzovanou na nosnost 7tun. Vydrží asi 2kilometry, načež se poroučí. Nedá se nic dělat, musíme stůj co stůj dojet do civilizace a vyhledat pomoc tam. Po sedmi hodinách a padesáti kilometrech jsme konečně doklopýtali do vesnice. Filtr je děravý jak řešeto a hrozí, že nasaje i hrubé nečistoty a poškodíme motor. Dál prostě nemůžeme. Azyl nacházíme v Matunkha Safari Lodge, což je zároveň holandské centrum pečující o sirotky ( www.matunkha-safari.com ). Uvařili nám večeři a my krátce po 19hod. hupsli do stanu plni starostí, jak to bude dál.
 |
 |
 |
26. listopadu opouštíme Mozambik a pokoušíme se navštívit Malawi, nejmenší zemi našeho afrického putování. Nemáme víza a na hranicích je nevydávají. Žádali jsme o ně ještě před cestou z Čech a po 14dnech nám přišel omluvný dopis od malawského velvyslance v Berlíně. Víza by nám rádi udělili, došli jim však samolepky, které se lepí do pasu. V dopise se diplomatickou řečí dále praví, že by nám mělo býti umožněno vstoupit do země. Máváme tedy celníkům před očima tímto dopisem, doufaje, že budeme vpuštěni. Ten nejdůležitější oficír nakonec kývne, že tedy jako jó. Welcome in Malawi, praví. Protože však na hranicích nemají právo vízum udělit, musíme na imigrační oddělení do sto kilometrů vzdáleného města Blantyre. Hodina cesty, tři hodiny úředničení. Díky „všudenasvětěpřítomné“ byrokracii nám trvá 6 hodin dostat se do země!
K efektivitě organizace zvoucí se Evropskou unií mám značné výhrady, absolutní svoboda díky shengenskému prostoru však stojí zato.
A tak již potmě nacházíme lodge vedenou vojenským veteránem, který nás nechává přespat za 50,- Kč na hlavu. Zatím nejlevější ubytování. Na baru ještě stihneme pár vychlazených piv a vyčerpaní usínáme.
On the road again! Ráno již rutinně balíme stany, snídáme instantní kaši s mangem a směřujeme k NP Liwonde. Přijíždíme na jižní bránu, první ze dvou možných vstupů do parku. Rangeři nás však upozorňují, že do jediného kempu v parku Mvuu Wildneress lodge, kde chceme nocovat se tudy nedostaneme. Je období dešťů a cesta je hlouběji v parku nesjízdná. Můžeme si projet jižní část, poté ale musíme z parku ven, objet asi 50km a zpět se vrátit severozápadním vstupem. OK, dohodnuto. Platíme po 5USD za osobu a 2dolary za Zipa a chystáme se vjet do parku. V tom proti nám upalují dva černí zaměstnanci rezervace, v patách rozzuřeného divokého buvola. Stihli to jen tak tak. No to bude pěkná divočina, pomyslíme si, a na rozdíl od černoušků rozvážně a důstojně vjíždíme do rezervace.
 |
 |
 |
Potulujeme se zde asi 3hodiny, ale protože velké sloní a hroší populace jsou soustředěny na severu, opouštíme park jižní bránou a míříme do té západní. Tady nás však čeká překvapení nemilé. Vítají nás, dokonce i zaplacené denní vstupní je platné. Problém je, že do parku se lze dostat pouze malými čluny přes řeku Shire, která je přirozenou hranicí rezervace. Zipa musíme nechat na parkovišti, člunem přeplout řeku a ubytovat se v lodgi za 250 dolárků na osobu a den. Ani Zip na parkovišti ani 500 dolarů za noc se nám s Péťou nelíbí. Do parku jede tedy jen Honza, kterému se pobyt v Africe krátí a my se vydáváme hledat nějaký nocleh tak za dolárků 5. Před sebou máme ještě parky Tanzánie a Keni a 500USD za noc je pro nás prostě moc. Ještě chvilku okukujeme břehy řeky plné rozbitých vraků malých rybářských loděk. Pytláckých. Pokud rangeři či policie chytí pytláky lovící v řece Shire ryby, zničí jim loďku a je samotné čeká několik let v kriminále. Mnoho jich také padne za oběť krokodýlům nebo hrochům. Letos již prý několik desítek. Lehce zaraženi opouštíme bránu parku a porozhlížíme se, kde hlavu složit. Již po pár kilometrech nás omšelá cedule upozorňuje na ubytování, které provozuje místní komunita za podpory vlády. Stáčím volant vlevo ve směru šipky, a pomalu projíždíme domorodou vesnicí. Kemp asi není příliš frekventovaný – usuzujeme z chování domorodců. Ti starší nás s úctou pozorují, mladší s otevřenou pusou. Malé děti se utíkají schovat k mámám pod sukni a mládež mezi pátým až patnáctým rokem se rozbíhá za námi. Protože jedeme velmi pomalu Zip je za chvilku doslova obsypán hroznem ušmudlaných dětí s očima navrch hlavy. Když už to dál nejde, zastavujeme. Kolem nás je asi 70 dětí. Přichází zhruba 20-ti letý chlapec, vítá nás a zároveň ujišťuje, že jsme opravdu v kempu a smíme zde přenocovat. A tak táboříme – stan, papája na sváču, uvařit kávu – vše pod dohledem dětí. Koukají na nás asi ze vzdálenosti jednoho metru. Přichází vesnický boss, opět nás oficiálně, jménem celé vesnice a vlády Malawi vítá a vysvětluje, kdeže to vlastně jsme a co je smyslem projektu: vesničané, za pomoci vlády, postavili vedle svých chýší asi tři další, vykopali ještě jednu latrínu, kterou obehnali rákosem a kemp je na světě. Z výnosů tohoto zařízení se starají o sirotky, většinou po zemřelých na AIDS, hodlají postavit školu a spoustu jiných bohulibých činností. Podívejte se sami www.njobvuvillage.org . Péťa je unavená a neustálá pozornost dětí i dospělých jí velmi stresuje. Boss vezme klacek a do země vyznačí kruh kolem nás, za který děti nesmějí. Péťa se pomalu uklidňuje a já se těším na večeři a „lidový“ tanec, který jsme objednali, abychom podpořili vesnický projekt.
Očima a perem Péti:
Vynutila jsem si pár řádek v deníku. Optimistický a vždy a za všech okolností nadšený Pája mi dal prostor. Po vzoru Saturnina od Zdeňka Jirotky jsem se jala uvádět příběhy na pravou míru. Přepadly mě chmury. Jsem unavená, ulepená, špinavá, vlasy jako jednu velkou koudel. Proboha ať už ke mně nejde žádný černoušek, ať už nám nic nenabízejí a hlavně ať už se mě nikdo neptá Jak se mám a odkud jsem. Miliontá odpověď mě snad zabije. S touto náladou vjíždíme do Tete, průmyslového města na severozápadě Mozambiku. Není se kde ubytovat, hotely mají plno, všude auta, zácpy, kemp jen jeden a to dost nebezpečný. Nakonec spíme v úděsně špinavém a zaplivaném hotelu uprostřed děsivého města. Ještě, že mám s sebou ty dva chlapy. Noc jsme přežili. Jsem ještě víc unavená než včera. Čekáme v zácpě uprostřed Tete až nás pustí přes most, který právě rekonstruují, most pře Zambezi. Za dvě a půl hodiny jsme se odlepili z místa. Jedeme do Malawi, na hranicích nám zase někdo „fundovaný“ chce „zdarma“ pomoci. Víza nedostaneme na hranicích, musíme do města Blantyre. Vyřízení víz trvá bratru 4hodiny. S Honzou se prodíráme davy lidí čekajících na úřadě na cosi. Všichni úředníci mají na všechno dost času, za hodinu zavírají, je pátek. Máme hrozný hlad, nemáme malawské peníze, už ani jídlo. Za každou cenu chci vypadnout z města. Další noc v dalším špinavém městě už by mě vážně zabila. Doslova utíkáme vybrat peníze z bankomatů. Po návštěvě asi 12ti těchto zařízení a několika frontách se nám daří vybrat celkem přepočtu 5000,- Kč pro tři lidi na bůhvíjak dlouho. Ještě mininákup a pryč. Bože můj, v tom krámě vůbec nic nemají. V hladovém zoufalství na sebe s Honzou štěkáme. Nakonec trochu jídla kupujeme a mizíme. Pavle šlápni nato ať to stihnem za světla někam do kempu. Další den trávíme noc odděleně od Honzy, který je v Liwonde NP. My jsme ubytovaní ve vesnici domorodců. Toužím po klidu, chci spát, být sama a v tichu. Dnes to však opět nepůjde! Obsypána stovkou malých černoušků snažím se i tak na pár chvil vypnout. Proboha musím na záchod, ne dnes ne! Není vyhnutí. Sedím se spuštěnými kalhotami nad hliněnou dírou o průměru 15cm. Proti mně startuje 30 much. Né, už dost!! Stojím na dvou cihlách schovaná za stěnou z rákosí, sprchujíc se malým plastovým hrnečkem s perforovaným dnem. Voda se mísí se slzami kanoucími po mé tváři. Poprvé na cestě mi prolétla hlavou myšlenka: CHCI DOMŮ! Pavel, čtoucí mé zoufalství ve tváři, mě pevně objímá se slovy „neboj zase bude líp“.
Sedím v naprostém tichu, zabalena do deky, na náhorní plošině národního parku Nyika ve 2300m.n.m. a vzpomínám na své útrapy. Měl naprostou pravdu. Už je zase dobře!
 |
 |
 |
Ráno opouštíme vesnici (stávalo se ve 3:30hod.) a jedeme vyzvednout nadšeného Honzu. V parku prožil krásných 24hod., sloni mu v noci chodili kolem stanu, dobře se najedl a je v dobrém rozmaru. Míříme k jezeru Malawi, které se táhne od jihu k severu téměř celou zemí. Pozdě odpoledne táboříme v lodge Chembe Eagles Nest na břehu jezera Malawi v oblasti Cape Maclear. Krásné místo pro kempování s dobrou restaurací, barem se studeným pivkem a bohatým výběrem jihoafrických vín. Čistá písčitá pláž a dokonale průhledná a teplá voda jezera lákající ke koupeli. My se však osvěžit bojíme. Strach máme z bilharzie, o které se píše ve všech průvodcích. Jde o malé cizopasníky, kteří žijí ve vodách jezera a dokáží proniknout kůží do vašeho těla. Konkrétně do střev, žaludku nebo močového měchýře. Následky jsou velmi nepříjemné a prý i nebezpečné. Navzdory nebezpečné bilharzii je jezero plné koupajících se domorodců a sem tam vidíme i bělochy. Pokud se zeptám personálu kterékoliv lodge na břehu jezera na přítomnost bilharzie, reakce je vždy stejná. Nejprve dělají, že neslyší. Poté odpoví na úplně jinou otázku, kterou jsem nepoložil a teprve, když zarputile trvám na konkrétní odpovědi, potichu zamumlají: „ No bilharzia!“ my však máme strach a přestože kempujeme podél jezera na krásných místech, zlatavých písčitých plážích s azurovou vodou – nekoupeme se.
 |
 |
 |
Večer se sprchuji v krásném kempu Chintenche Inn na pobřeží malawského jezera. Proudy příjemně chladivé vody mi stékají po těle a odplavují únavu celodenního úmorného vedra a já přemýšlím, odkud se bere voda do umýváren. No přece přímo z jezera, Mzungu (Mzungu = evropan nebo běloch). Odkud sis asi tak myslel, směje se watchman, noční hlídač. A tak se sice stále nekoupeme, ale každý den se ve vodách jezera sprchujeme.
Podél malawského jezera jsou krásné kempy. Stanujeme tu pod fíkovníkem, poté nám blahodárný stín poskytuje košatý strom obsypaný mangem. Idylka. Tropickým ovocem se živíme už celý měsíc. U silnice nakupujeme mango, papáju nebo banány. Kolik stojí, nevíme. Vždy, když zastavíme u prodejce, sesype se na nás hrozen lidí, většinou dětí a strkají nám do okénka plné koše ovoce. Na otázku kolik se jen usmívají, nebo řeknou nějakou zmatenou číslovku. A tak za 15 mang platíme v přepočtu tak 10 – 30 korun, záleží, jak malé bankovky máme zrovna k dispozici. Ovoce je šťavnaté, zralé a sladké.
Celým Malawi nás také provází všudypřítomné policejní kontroly. Každých 50 až 70km jsou na silnicích Check pointy – závory s několika policisty. Bez výjimky jsou strážci zákona milí a usměvaví. Vždy se zeptají, odkud a kam jedeme, jak se nám líbí Malawi a popřejí šťastnou cestu. Občas v nich náš Zip evokuje nějaké oficiální organizace a táží se nás na cíle naší mise.
Honzovi končí téměř 20-ti denní dovolená a my ho 2. prosince vezeme na mezinárodní letiště v hlavním městě Lilongwe. Naposledy spolu poobědváme v letištní hale a Honza odlétá domů, kde je půl metru sněhu a mínus dvacet stupňů. Šťastnou cestu a pozdravuj domů, Jene!
My se vracíme k jezeru, do kempu sousedícího se starým koloniálním hotelem Liwingstonia, který byl postaven Brity v roce 1934 a je perfektně udržován do dnešních dnů. Jdeme s Péťou na večeři do stylové venkovní restaurace. Brzy jsme však vykázáni stranou, lepší, bílými ubrusy prostřené části restaurace. Očekává se příjezd skupiny asi 60-ti německých turistů. Večeříme tedy stranou u jednodušších stolků. Přichází boss německé výpravy, zamračeně nás pozoruje a evidentně si stěžuje personálu. Sedíme prý příliš blízko německých soudruhů a jsme slušně, ale nekompromisně vykázáni až na samý konec restaurace. A to jsme si na sebe vzali to nejlepší oblečení, co jsme našli a nesmrdíme. Snad. No nic, chuť si spravíme v kempu, kde potkáváme zajímavou postavu a dáváme se do řeči. Jihoafričan, tak padesát let, na cestě kolem světa za 8 let. Hm. Na otázku proč osm a proč ne třeba pět nebo deset nám neumí odpovědět.?! Na cestě je teprve tři měsíce a konkrétní plány nemá žádné. Teď jedu na sever, prohlásil a vypil další pivko. A tak klábosíme a na příkoří způsobená německou výpravou brzy zapomínáme.
4. prosince 2010, míříme do národního parku Nyika, který leží v nadmořské výšce 2300m. Přijíždíme do městečka Rumphi, kde končí asfalt a čeká nás dvě hodiny jízdy na bránu rezervace a poté další dvě hodiny parkem do jediného možného kempu – Chelinda camp. Celkem 100km velice špatné cesty. Začínáme stoupat, musíme překonat zhruba 1800m převýšení. Pomalu se ochlazuje a rodí se pěkná bouřka. Během pár minut přichází slejvák. Provazy deště se hrnou z nebe. Slunečníky místních se jako mávnutím kouzelného proutku mění v deštníky.Po chvilce ani ty nestačí. Proudy vody jsou obrovské, a tak se domorodci schovávají, kde se dá. Po chvíli však déšť ustává. Všude kolem nás rostou vzrostlé zelené akácie. Jsme jimi doslova pohlceni. Připadají nám jako hustý zelený koberec, do kterého se nám chce posadit, či si vyzout boty a bosky se courat.
Po 4 hodinách přijíždíme na recepci kempu Chelinda. Vyplňujeme a podepisujeme formulář, že kempujeme na vlastní nebezpečí. Kemp není oplocen, recepce je asi 2km vzdálená. V parku žije údajně největší populace levhartů ve střední Africe. Dále sloni, ti se však zdržují níže, zebry a spousta druhů antilop. Na nočním safari jsme pozorovali servaly, vůbec se neservali.
Rezervace i kemp samotný je naprosto kouzelné místo, zcela odlišné od všeho, co jsme doposud v Africe viděli. Tábořiště je v podstatě louka, ze třech stran obklopená hustým smíšeným lesem s výhledem na pahorkatiny v dálce. K dispozici máme malý dřevěný přístřešek, ohniště a polootevřené umývárny s toaletou. Citelně se ochladilo, k ránu klesá teplota k 15st.C. v kempu jsme sami. Pouze ráno v 6hod. a večer v 18hod. přichází watchman, zatopí pod kotlem a my tak máme vroucí vodu na sprchování. Nanosí nám též dřevo a rozdělá vždy táborák. Okolní krajina připomíná spíš Šumavu nebo Nízké Tatry na Slovensku. Musíte si však odmyslet zebry a jinou divou zvěř. S chladem a deštěm dostávám rýmičku a trávím celý následující den poleháváním ve stanu. Péťa sedí venku pod střechou a společnost jí během dne dělají rozmanitá zvířata. Zajíci, ve vzdálenosti asi dvou metrů pomalu a rozvážně přechází antilopa, zcela beze strachu. Absolutní ticho je narušeno jen tlukotem perutí dravých ptáků. Večer jsme u ohně, popíjíme čaj a očima se snažíme proniknout hustou tmou a spatřit tak hyeny, které jsou prý častými návštěvníky kempu.
Péťa využívá situace a plní nám nádrž 170-ti litry čisté, horské, pramenité vody. Ta nám vydrží až do Tanzánie, směje se po hodině tvrdé práce.
 |
 |
 |
Ráno 7. prosince opouštíme Nyiku a míříme zpět k jezeru a dál do Tanzánie. Musíme pokračovat na sever, domů. Cestu nám kříží veliká stáda antilop Roan. Péťa řídí, já sedím na přední kapotě a točím. Vybíráme si starou cestu pouze pro 4×4 a pomalu míříme z parku. Krátce po 12 hodině 7. prosince opouštíme národní park Nyika. Právě za námi zavřeli bránu a nás čeká něco málo přes 50km špatné, písčitohlinité rozbité cesty do Rumphi, kde už bude asfalt. V tom se ozvala ta rána, kterou jsme slyšeli oba dva. Praskl držák tlumiče. Po 7 hodinách a 50-ti kilometrech přijíždíme do městečka Rumphi. V Matunkha Safari kempu trávíme noc a ráno se chystáme do nějaké dílny. Nevíme, zda vůbec ujedeme pár set metrů. Tlumiče trčí v motorovém prostoru, z boxu na vzduchový filtr udělali fašírku. Celé auto je pokleslé na pravou přední stranu.Také nám praskla nádrž na vodu a všech 170 litrů vody vyteklo do prachu afrických cest. Po snídani přichází majitelka celého zařízení, okukuje auto a vážně pokyvuje hlavou. Ve městě prý není solidní servis, ale oni disponují vším potřebným pro provizorní opravu. A tak s místním mechanikem Mafutem vyndáváme prasklý díl, on ho veze svařit a my organizujeme dopravu nových dílů z domova. Nemáme telefonní signál a tak využíváme satelitního telefonu. Za pomoci kamaráda Tomáše a společnosti British Cars objednáváme díly z Anglie. Ještě společně zvažujeme, kam vlastně díly poslat. Rozhodujeme se mezi Mbeyou v Tanzánii, což je po cestě na sever, nebo návratem do Lilongwe. Vítězí hlavní město Malawi, ač se budeme vracet 500km a pak zpět na sever dalších 500. Představte si, že vám někdo řekne, abyste jeli s autem do servisu do Košic :- ) Tady jsou však vzdálenosti vnímány jinak a my víme, že cesta je dobrá asfaltovaná. Tomáš nachází profesionální servis v Lilongwe a DHL tak má adresu, kam náhradní díly poslat.
S provizorně opraveným dílem a poloopraveným filtrem jedeme po třech dnech v Rumphi zpět na jih do Lilongwe, kde jsem před týdnem vyprovázeli Honzu na letiště. V pondělí ráno jsme v servisu, kde nás již čekají. Jsou milí, ochotní, ale díly nedorazily. A tak míříme do kanceláře DHL. Ano, vaše zásilka došla, nejprve však zaplaťte clo. OK. Solíme tedy 4500,- Kč (což je více než 50% hodnoty celého zboží). Následně nás posílají na letiště za celníky. Hrůza, hrůza, hrůza. Celý den lítáme z jedné kanceláře do druhé. Já toho začínám mít tak akorát dost. Odpoledne v pět konečně fasujeme kýžený balík a do dílny vjíždíme další den ráno. Zatímco pijeme kávu, mechanici makají na autě. Asi po hodině přichází šéf dílny. Filtr je OK, hlaholí, koše na tlumiče poslali dva, levý i pravý, ovšem na starý model Defendra. Nelze namontovat! Super. Po osmi dnech vyjednávání, čekání a celních procedurách jsme zase na začátku. Chvilku rozebíráme možnosti s mechaniky a nakonec se rozhodujeme zpevnit starý díl, povařit, vyměnit šrouby za pevnostní. Filtr došel dobrý a tak po 12hod. a devíti dnech zpoždění pokračujeme na sever do Tanzánie. Na hranice je to asi tisíc kilometrů. Do večera však ujedeme pouze asi jen 200km. Není mi dobře. Asi před týdnem jsem se praštil do nohy a rozedřel si jí do krve. Teď mám místo otelké, rudý kruh o průměru 7cm s černým hnisajícím středem. Navíc pociťuji příznaky chřipky. Bolí mě celé tělo, jsem slabý jako moucha. V noci se neskutečně potím, ždímu deku a doslova vylévám spacák. Úleva však nepřichází. Noha bolí jako čert a příznaky chřipky jsou čím dál tím zřetelnější. Rozhodujeme se den zůstat v kempu a odpočívat. Marodit v Africe však není žádný med. Teploty jsou nyní přes den kolem 35stC, v noci tak 28. Člověk touží po tichu, klidu a stínu. Ve stanu je přes den snad 50st., a tak polehávám na pláži ve stínu slunečníku. V noci se opět potím, ale ráno se cítím lépe a tak pokračujeme v cestě. Můj stav se však nelepší, na nohu aplikujeme Framykoin, ale je mi stále špatně. 12.prosince ráno vyrážíme k hranici Tanzánie. Ke všem bolestem se mi ještě špatně dýchá a pořád se to zhoršuje. Vypadá to na nějaký zánět plic. Bolí mě celá horní polovina těla. V poledne dýchám jen povrchně a nemluvím. S Péťou se dohadujeme posunky. Začínám mít vážné obavy z Malárie. Všechny formality na hranicích musí zařídit Péťa. Ubytování nalézáme v charitativním centru Karibuni v Mbeye. Vyndáváme lékárničku a návod k léčbě od MUDr. Palucha z Prahy. Po krátké poradě s Péťou nasazujeme širokospektré antibiotikum Augmentin 625mg a současně Entizol 250mg. Identifikuji všechny symptomy, které obsahuje příbalový leták: „infekce krční, nosní, ušní, plic, kůže a dále infekce močového a pohlavního ústrojí“. Bez výjimky splňuji vše. Bez výjimky! Polykám první pilulky, Péťa si v telefonu nařizuje buzení. Z posledních sil šplhám do stanu. Mám veliké bolesti a ještě větší strach z malárie. Pokud ráno nebude lépe, musíme do nemocnice. Polykám ještě 2 kousky čtyřstovky Ibuprofenu a upadám do neklidného spánku. Péťa tiše pláče.
Karibuni centrum, Mbeya, Tanzánie, 17.12.2010
| Předchozí | Další |
