Madagascar

31.-44.den

Malacara – Malacara, Malacara. Ahoj, jak se vede? Děkuji, docela dobře. Toliko asi z malgaštiny, jazyka, kterým hovoří celý Madagaskar. Pravda asi deseti různými dialekty. 65% malgašanů ovládá francouzštinu – píše se v průvodci. Nám končí zlaté časy porozumění, neb francouzsky nevládneme. Letiště v Antananarrivu, kde jsme po bezmála tříhodinovém letu z Johannesburgu přistáli, nás vítá pravou tropickou bouří. Ocelově šedou oblohu co chvíli prozáří blesk a lije doslova jako z konve. Ptáme se jak je to tady s deštěm. Rainy season is coming! Yesterday is raining, today is raining and tomorrow maybe… zní odpověď.

Ještě na letišti měníme peníze. Za 500USD fasujeme jeden milion ariary, místní měny. Tak se nám počítá celkem dobře, od všeho odečteme dvě nuly a jsme na našich korunkách. Madagaskar je levná země. Pokud se sem už dostanete, dá se tu krásně vyžít.

Druhý den se malým vrtulovým letadlem ATR 42-72 přesouváme na severní špičku ostrova do městečka Diego-Suarez (malgašsky Antsiranana). Diego se nám stává dočasnou základnou pro výlety do deštných pralesů v národních parcích. První na řadě je Montagne d´Ambre, deštný prales s nejvyšším bodem ležícím 1475m.n.m.. Na trhu nakupujeme trs banánů, asi 1,5kg, za deset korun. Šest zralých plodů manga a půl kilogramů rajčat nás stojí další desetikačku. Vše roste všude kolem. Všude kolem divoce roste také cat. Keř, jehož listy mají halucinogenní účinky. Myslím, že je rozšířen i na středním východě, konkrétně se hodně užívá v Jemenu. Tady cat žvýká hodně vesničanů. Natrháte si hrst listí, rozžvýkáte a tuto směs vmáčknete mezi tvář a dáseň. Sliny dostávají do žaludku a dále krevního oběhu drogu. A tak stavíme, trháme listí a s úsměvem a vyboulenými tvářemi stavíme u vstupní brány do parku. Vše, co od teď napíšeme, berte s rezervou. :-)

Do rezervace nesmíte sami a tak dostáváme průvodce Ludmila a vyrážíme na asi tříhodinový trek. Hustý prales nás doslova pohltil. Vysoké, až 15m vzrostlé stromy se spletí lián, šero a vlhko. Tady prší bez ohledu na sezonu. Nám jen dvakrát drobně mžilo, jinak korunami stromů prosvítalo slunce.

Je dusno, horko a vlhko. Blížíme se k vodopádům a já s nadsázkou projevuji přání vykoupat se. Ludmil se zastaví a s vážnou tváří mi sdělujeme dva závažné důvody, proč tak nemohu učinit. Za prvé: lidé na Madagaskaru věří, že duše zemřelých lidí sídlí v kamenech, okolních stromech a vodě. Koupelí ve vodopádu bych je prý jistojistě rozzlobil. Místní nosí k tůním dary. Kousky jídla, pití, peníze nebo cigarety. Druhý důvod je prozaický. Voda je studená, s tebou to sekne a já tě nebudu oživovat. Kroutí hlavou Ludmil a my s Péťou se smějeme. Víme své. Máme za sebou dva kurzy první pomoci a také stále žvýkáme cat.

V lese žije několik druhů lemurů a chameleonů. Také hadi a mnoho ptáků. Během cesty pozorujeme skotačící rodinky lemurů, většinou v korunách stromů vysoko nad námi. Najít chameleona je pro jeho mistrovskou kamufláž obtížnější. Velké štěstí máme na konci treku, průvodce našel nejmenšího chameleona na světě. Brookesia minima, v dospělosti dorůstá délky tří centimetrů a vejde se vám na poslední článek prstu. Alexe, Martyho, Melmena ani Claudii jsme nenašli. :-)

Madagaskar je krásná, barevná a přátelská zem. Svou nezávislost na Francii získala v roce 1960 a dodnes mají obě země přátelské a pevné vazby. Vracíme se z národního parku do Diega po hlavní cestě spojující jih se severem ostrova. Silnici lemují menší, či větší vesnice. Ty jsou tvořeny malými a velice nuznými chýšemi. Domky z bambusu mají střechu z palmového listí, sem tam z vlnitého plechu. Rozměry tak 2,5 až 3,5m, na výšku bych se nepostavil. Řidič a průvodce v jedné osobě říká, že v jedné chýši žije obvykle 3-5ti členná rodina, někdy početnější. Když vidí naše údivy, usměje se a uklidní nás, že více než deset lidí tam nebydlí nikdy! Jednodušší a ubožejší příbytky jsem zatím viděl jen ve slumech velkoměst. Lidí jsou však báječní! Bez výjimky přátelští, čistí a usměvaví. Kromě poledního vedra každý něco dělá. Obdělávají půdu, ženy perou v potoce prádlo, odněkud někam něco nosí či vozí. Za celou dobu pobytu po nás nikdo nic nechtěl. Děti mávají, a když jim odpovíme, již tak usměvavé tváří se doslova rozzáří. S dospělými se zvědavě okukujeme navzájem. Zastavíme-li, seběhne se pár dětí, s rodiči si odpovíme na pozdrav a jede se dál. V podvečer, když se šeří, je samo sebou čas na koupel. Ta se odehrává ve stejném potoce, kde se přes den pralo. Koupe se vždy skupina dívek či žen a o pár metrů dále muži. My je míjíme pomalu jedoucím autem, rozpaky nevidíme žádné.

Čtvrtý největší ostrov světa ( Grónsko, Papua Nová Guinea, Borneo) s rozlohou více než 575tisíc km2 svým tvarem připomíná chodidlo levé nohy. Nevěříte? Tak šup, šup, zvedněte svých pět písmen, oprašte školní atlasy a přesvědčte se. Symbolem ostrova je však, alespoň pro nás, baobab. Strom svým tvarem zcela odlišný od všech jiných. Často několik set let staří velikáni vypadají jakoby měly kořeny místo koruny, kmen připomíná mrkev nebo kořenovou petržel. No radši se podívejte na fotku. Průvodce přidělen nám kanceláří národního parku Ankarana vypráví malgašský příběh o původu těchto obrů. A protože jsou dobré příběhy v Africe velice ceněny, pozorně nasloucháme a můžeme vám jej převyprávět:

„ Bůh tvoří svět. Adam sedí opodál a pozoruje ho. Velice ho zaujmou rostliny, a tak se táže Boha, zda-li by si mohl také nějakou uplácat. Ale jistě Adame, proč ne, jen do toho, odvětí Bůh a nechá Adama pracovat. Po chvíli přijde Adamovo dílo zkontrolovat a vidí již zmíněnou mrkev bez koruny a listí. Adam sedí unuděně opodál a tváří se, že je hotov. To je vše? Táže se Bůh. Ano, odpoví Adam. A kde máš korunu a listí? Adam se zamyslí, pak vytrhne kmen i s kořeny ze země, otočí ho, zarazí špičkou do země a kořeny nahoru. Usměje se na Boha a řekne: TADY! :-)

Toliko o bohaté a krásné madagaskarské přírodě produkující mimo velkého množství exotického ovoce také například kakao, kávu nebo vanilku. Madagaskar pro nás byl a stále i zůstává kouzelným ostrovem s tropickým a exotickým podnebím obklopen teplým indickým oceánem. To, že je také rájem sexuální turistiky, jsme netušili. Nejsme puritáni a suchaři, jen jsme o tomto faktu nikdy neslyšeli. O tomto zajímavém tématu se ještě v budoucnu rozepíšeme. Nyní balíme, vracíme se potřetí a naposledy do Jihoafrické republiky, kde na následujících osmnáct dní poskytneme azyl Honzovi. Náš kamarád přijede dobrovolně a projede s námi Mozambik a část Malawi.