Skip to content

Kenya

99. – 131. den Kenya

Keňa je naší devátou africkou zemí, pokud počítáme i ostrov Madagaskar a Zimbabwe. Formality na hranicích bývají velice podobné, všudypřítomné formuláře, proclení auta, různé poplatky, kterým často nerozumíme, přičemž tento proces trvá většinou 2-3hodiny. Prach, polykaný poslední kilometry v Tanzánii, nám ještě slušně opepřil keňský celník, hodlající vyplnit jakési údaje do jedné ze svých knih. Usazujeme se do křesílek a přihlížíme tomuto důležitému procesu. Blahobytně vyhlížející úředník šmátne po knize, otevře ji, aby zjistil, že poslední řádek stránky je již zaplněn. Nová dvoustrana však není nalinkovaná. Odchází tedy do vedlejší místnosti, aby se po několika minutách vrátil s pravítkem a tužkou a hnedle poté, co se usadí a hlasitě uleví svým útrobám, začíná rýsovat tabulku na novou dvoustranu. Věřte mi, nepospíchal. Rýsování bývá průběžně přerušováno – tu mu servilní podřízení přinese kokos, či úředník sám musí neprodleně někam telefonovat. Naděje nám svitne u poslední řádky linkování, bohužel, zdá se býti nezbytným narýsovat do foroty další dvoustranu. Po 15minutách kriticky zhodnotí své dílo, s úsměvem zavře a odloží sešit, aby otevřel zcela jiný, ten nám příslušný, a začne velmi zvolna vyplňovat. Já v tu chvíli raději opouštím místnost a zbývající proces nechávám na Pétě.

Vždy, když opouštíme projetou zemi, těšíme se do té další. S nostalgií vzpomínáme na již prožité a nemůžeme se společně dočkat toho, co nás čeká. Asi jako s přečtenou kapitolou dobré knihy. Co nám vždy kalí radost, jsou úředníci na hranicích.

Do země jsme vstoupili z jihovýchodu silnicí A14 městečkem Horohoro, téměř na dohled Indického oceánu. Závora za námi zapadla, stres střídá euforie a společně s keňským studentem geologie, který si nás stopnul, míříme k Mombase. Mahmude, ptá se Péťa, jaká je v Keni nejvyšší povolená rychlost? 80km/hod., odvětí Mahmud. A v obci, pokračuje Péťa. Mahmud pokrčí obočí a krátce se zamyslí. Taky osmdesát, it’s easy, zazubí se a začne vyprávět historii Rift Valley – velké příkopové propadliny.

Míříme na Diany Beach, jižně od Mombasy. Indický oceán je zde lemován písečnými plážemi a luxusními hotely, často z části, či zcela vlastněnými evropskými majiteli. V jednom z nich budeme následujících 12 dní odpočívat společně s našimi přáteli. Přiletí také Adéla s Míšou.

V městečku Ukunda stáčíme volant doprava a vjíždíme na parkoviště hotelu Leopard.

Jambo!
Karibu.
Habari?
Nzuri, asante sana.

Ahoj, vítej. Jak se vede? Dobře, děkuji pěkně…

Svahilština nás provází již od Tanzánie a v Keni tak zvládáme jednoduchou konverzaci. V úžas přivádíme recepční větou: “ Bojím se, že slon ušlapal mého bratra“, kterou pronášíme bezchybnou svahilštinou ( Naogopa, kwa sababu tembo alimwua ndugu yangu na kumkanyaga ). Na recepci také velkoryse přehlížejí náš zevnějšek. Mnoha táborovými ohni provoněné oblečení, sluncem vyšisované šortky a neupravené vlasy je nechávají v klidu. Pouze portýři bezradně hledají naše zavazadla. My však popadneme do jedné ruky kartáček na zuby, do druhé pár kousků oblečení a středem zkoprněných nosičů míříme do pokoje. Nějak jim do jejich systému nezapadáme a také se první dny ve světě naleštěných příborů a několikachodových menu necítíme nejlépe. Zip, ostatně jako všude, budí pozornost a personál se s námi dává brzy do řeči. Zajímají se o naši cestu a během dvou dnů nás zná polovina hotelových zaměstnanců.

Po několika měsících vidíme televizi. CNN právě vysílá živé přenosy o chystaném referendu v Súdánu. Jižní, převážně křesťanská část bojuje již mnoho let o samostatnost. Příměří uzavřené v roce 2005 vyústilo v právě konané týdenní referendum, které je s obavami sledováno mnoha světovými organizacemi. Referendum, vůbec první na africkém kontinentu má začít za několik dní a již nyní je bohužel provázeno „nepokoji“ a v prvních střetech také 30-ti mrtvými. Súdán je na naší cestě strategický, vyhnout se mu v podstatě nelze. Objet ho západní stranou znamená získat víza a následně projet ne zcela bezpečné země: Ugandu, Kongo, Středoafrickou republiku, Chad a Libyi. Český velvyslanec v Adis Abebě v Etiopii nám v současné situaci průjezd Súdánem nedoporučuje!! No uvidíme, snad se situace uklidní. Po třech dnech povalování u bazénu, rozmazlováni hotelovou kuchyní, míříme všichni společně na třídenní safari. Postupně navštěvujeme národní parky Tsavo east, Amboseli a Tsavo west. Pro většinu naší party je to první africké safari vůbec a my máme radost z jejich rozzářených tváří.

Všechno však jednou končí a tak se po necelých dvou týdnech loučíme na letišti v Mombase. S námi zůstávají Adélka a Míša. Společně budeme cestovat Keňou až do 1. února, kdy obě odletí z Nairobi a definitivně jim tak skončí africké dobrodružství, které jsme společně začali v Jihoafrické republice, Namibii a Botswaně před více jak 3,5 měsíci.

Po pěkné silnici míříme do Nairobi, hlavního města Keni, kde chceme požádat o víza do Etiopie a Súdánu. Obě země jsme se pokoušeli poptat již v Čechách před cestou. Etiopská ambasáda v Berlíně by nám víza vydala, avšak neumějí posunout dobu platnosti a tak by nám tříměsíční platnost vypršela dříve, než bychom do země přijeli. Na Súdán už nám tak v Evropě nezbyl čas.

Do Nairobi přijíždíme pozdě odpoledne, nevíme pořádně kde budeme bydlet, jen míříme do centra. V husté dopravě, když šnečím tempem popojíždíme kruhovým objezdem, se na nás přilepí starší defender s mohutným vousatým mužem za volantem. Otevřeným okénkem nám podá vizitku, aby nás v příštím okamžiku opět oddělil proud vozidel. Z vousáče se vyklubal majitel kempu v centru Nairobi, australan žijící v Keni s ženou a malým synem již pět let. A tak kempujeme ve Wildbeest resortu uprostřed Nairobi.

20. ledna krátce po desáté hodině dopolední. Na etiopské ambasádě nás zdrželi sotva 10minut. Víza vydáváme jen keňským občanům nebo rezidentům zde žijícím. Zjevně nejste ani jedno, ani druhé praví nekompromisní a nepříjemná úřednice. Děkujeme, odejděte. Již se nevracejte! Nic platné nám nebyly námitky ani prosby. Míříme tedy na velvyslanectví súdánské, kde vyplňujeme mnoho formulářů a odpovídáme na mnoho otázek. Nakonec po nás chtějí doporučující dopis naší ambasády. Co konkrétně má být jeho obsahem nám nikdo neřekl. Odjíždíme tedy na ambasádu českou, kde nám asistentka paní velvyslankyně sděluje, že nám nemůže pomoci. České velvyslanectví v Nairobi spravující několik okolních zemí se z rozhodnutí ministerstva zahraničí ruší. Mají starosti sami se sebou, navíc v pracovních povinnostech ambasády není pomoc se zařizováním víz do jiných zemí.

A tak stojíme na silnici v Nairobi jak zmoklé slepice a plán naší cesty se rázem hroutí. Bez možnosti projetí Etiopie a Súdánu nemůžeme pokračovat na sever do Evropy. Co teď? Vracíme se do kempu k Alanovi a s chladnou hlavou zvažujeme možnosti. Poslat auto kontejnerem do Egypta a letět za ním letadlem? Existuje je nějaká lodní doprava z Mombasy či Dar es Salaamu na sever do Jordánska nebo Izraele? Nakonec se spojujeme s Alešem Bártou z českého zdravotnického zřízení v keňském Itibu. Aleš, znalý poměrů, nás kontaktuje na českého konzula pana Mandyse, který nám ochotně a promptně vystavuje doporučující dopis pro Súdánce. První dílčí úspěch! Tak uvidíme zítra. Zbytek dne až do večera se Péťa s Míšou věnují matematice, ve které Míša pěkně plave. Přeci jen chybí už druhý měsíc v jednom pololetí a je to znát. Probírají složené výrazy – implikace, ekvivalence, konjunkce a disjunkce, elementární teorii čísel…brr :-(

Na cestu jsme si vyhradili zhruba 7 měsíců, a tak se teď nacházíme asi v polovině. Ujeli jsme po Africe 15tisíc km a nebýt prasklého koše tlumičů, jedeme víceméně bez závad. Jedenkrát jsme měnili motorový olej a filtr. Vzduchový filtr máme nový z Malawi, jinak ho sem tam vyklepu či profouknu kompresorem. Všechno funguje jak má, neměli jsme jediný defekt pneumatiky!! BF Goodrich All terrain jsou dobrou volbou. V žádném terénu nijak nevynikají, ale jsou výborným kompromisem. Jezdíme po asfaltu, kamenech, blátem i pískem. Projíždíme i půl metru hluboké brody. Zatím jsme nebyli nuceni použít naviják ani vyprošťovací písečné´plechy. Také ostatní vybavení funguje na jedničku. Lednice i celá elektroinstalace vč. solárního dobíjení. A tak jedinou nepřítomností zůstává prasklá nádrž na vodu. Musíme kupovat balenou, v autě není dost místa. Nádrž byla velmi praktická.

A jak nás po 3,5 měsících baví cestování? Baví. A moc!! Jsou samozřejmě chvilky, kdy vzpomínáme na domov, na blízké. Zašli bychom na plzeňské k Vladimírovi do Řecké taverny v Davli nebo na dobrou večeři do Floriána v Jílovém. Ale člověk nemůže mít všechno. Teď poznáváme Afriku a je to poznávání úžasné. Většinou spíme pod širým nebem, jídlo připravuje často na ohni a denně jsme také v kontaktu s místními lidmi. Afrika se nám pomalu dostává pod kůži. A co zvířátka, jedna z hlavních atrakcí černého kontinentu? Projeli jsme 13 národních parků (počítáme i Madagaskar) a 14. Masai Mara, nás ještě čeká. Už nejásáme při spatření člena velké pětky a čím dál tím více si uvědomujeme vysoké vstupné. Je úžasné pozorovat divokou zvěř v jejím přirozeném prostředí a moc se těšíme, až se sem opět po letech vrátíme. Teď už to však stačí. Rád bych zdůraznil, že deník píšeme téměř v reálném čase, zaznamenáváme momentální pocity, a zpět již nic neupravujeme. Věřím, že doma budeme litovat, že jsme neviděli NP Serengeti či Ngoro Ngoro. Teď nám to však vůbec nevadí.

Ráno opět na Súdánské ambasádě. Odevzdáváme k již vyplněným formulářům doporučující dopis od našeho konzula a při čekání si povídáme s německým párem o obtížnosti získání súdánských víz. Po 20minutách nám úřednice vrací pas, a světe div se, s vízy. Němci nám gratulují a my se snažíme krotit euforii. Ještě nám zbývá Etiopie. Do Súdánu se dá jet z Keni rovnou, severozápadní částí, nedoporučují to však ani sami Súdánci. Jih země není zcela pod kontrolou vlády a bezpečnější je tak projet Etiopií do severní části, zatím ještě největší africké země. Pokud se Súdán rozdělí, přijde tak o toto prvenství spolu se zhruba jednou třetinou území a jednou čtvrtinou obyvatelstva. Míříme do centra Nairobi, mimochodem velice moderního města na pobočku Fedexu. Každý máme dva platné pasy a tak jednu sadu posíláme do Čech, Honzovi, který se nám pokusí získat etiopská víza na ambasádě v Berlíně. Díky Honzo! Súdánská víza máme v kapse, etiopská se nám pokouší Honza zajistit v Evropě a tak opouštíme Nairobi směr Masai Mara. Nocovat bychom chtěli v jednom z kempů u vstupní brány Talek. Čeká nás asi 300km. Ve vesnici Ololungo končí asfalt, cesta se velmi zhoršuje a nesouhlasí s mapou. Navíc se rychle stmívá. Z Nairobi jsme vyjeli až po 15hod. a teď nás zcela pohltila tma. Cesta plná kamení a mělkých brodů se občas rozdvojuje, cedule nikde. Správný směr volíme podle kompasu a občas citu. Je kolem 21hod. a nám zbývá asi 50km k bráně národního parku. Měsíc je v úplňku a pomáhá našim světlometům. Silnici nám kříží žirafy a zebry, ve světle reflektorů také občas spatříme hyeny nebo šakaly. Konečně, krátce po 22hod., přijíždíme do Aruba bush kempu, který je spravován masajskou komunitou. Kemp není oplocen, volně navazuje na rezervaci, a jedinou přirozenou hranicí je mu řeka Talek, která se posléze vlévá do většího toku, Mary, podle níž a masajského národa je park pojmenován. Rozbalujeme stany a bez večeře a koupele usínáme. Ráno nás budí zima a vlhko. 9°C a rosou smáčená tráva. Svítá, nad hlavou nám bezhlučně klouže horkovzdušný balón, jedna z atrakcí Masai Mary, světoznámé přírodní rezervace, která je vlastně severním pokračováním ještě slavnější tanzanijské Serengeti. Klasická savana, kterou znáte z mnoha přírodopisných dokumentárních filmů je skutečně plná zvěře. Milionová stáda pakoňů a zeber migrují každoročně za lepšími pastvinami ze Serengeti na sever do Mary. Budete-li chtít vidět tyto strhující a dramatické přírodní scény, přijeďte v červenci nebo srpnu, kdy zvěř táhne na sever a překonává zpěněný a prudký proud řeky Mary plné krokodýlů. Zpět se vracejí v říjnu.

Vstupné (60USD/osoba) platí 24hodin a my si safari rozdělujeme na dva dny. Park je plný zvěře, pořizujeme skvělé video se slony a v řece sledujeme desítky hrochů. Potkáváme minimum aut, většinou jezdíme zcela osamoceni. V Masai Maře je povoleno sjíždět z cesty, pokud hodláte sledovat velké kočky – lvy, levharty nebo gepardy. Smíte se přiblížit až na 20m, ale neměli byste zvěř pronásledovat. Loučíme se pohledem na dvě statné lvice a severozápadní branou Oloololo rezervaci opouštíme. Večer a noc trávíme v luxusním stanovém kempu Kilima. Výborně zapadá do okolní krajiny a je z něj nádherný výhled na park. Stany i stanová restaurace jsou vybaveny dřevěným nábytkem, často obšitým kůží. Německý majitel má slušně zásobený vinný sklípek, jak jinak – jihoafrickým vínem. Dvoulůžkový stan s koupelnou je zde bratru za 370USD. Nám povolí kempovat ve svém a smíme využívat sprchy i toalety neobsazeného stanu – všichni za 60USD. Přidělí nám také morana, masajského válečníka, jako watchmana. Dobrou noc.

Ráno vyjíždíme krátce po deváté hodině a naším cílem je 170km vzdálená vesnice Itibo, kde sídlí české zdravotnické zařízení. Míříme na sever, Itibo leží někde mezi městy Kisii a Kericho. Jedeme po cestě, která není zakreslená v mapě a doporučil nám jí německý majitel kempu. Slunce svítí, ostatně jako každý den v Africe, prašná a kamenitá cesta se vine buší, prudké sjezdy náhle ústí do polouschlých koryt říček, které obezřetně brodíme, abychom se táhlými výjezdy s hluboko vyježděnými kolejemi sunuli na vrcholy dalších kopců. Využíváme naplno vlastností Zipa a já s obdivem vzpomínám na Hanzelku se Zikmundem, kteří podobným terénem projížděli Afriku Tatraplánem!!

Po třech hodinách a šedesáti kilometrech nám pod koly opět šustí asfalt. Cestu lemují čajové plantáže plné sběračů a sběraček. Husté, asi metr vysoké keře jsou obsypané zelenými lístky, které se očesávají každých 17dní. Sběrači jsou opásáni tuhou zástěrou, na zádech mají velké proutěné nůše a ti nejzdatnější nasbírají denně dvojnásobek své tělesné hmotnosti. Zastavujeme a Péťa fotí. Lidé jsou přátelští, smějí se a navzájem si máváme. Vypadají spokojeně, ostatně my také. Čajové keře jsou všude kolem nás. Keňa je třetím největším světovým vývozcem čaje po Indii a Srí Lance, 99% produkce vyváží a keňský čaj patří mezi nejlepší na světě. Svahy lemující naší cestu patří britské společnosti. Kilo prvotřídního čaje kupujeme v podnikové prodejně u cesty za 50,- Kč. V Evropě se cena šplhá na dvacetinásobek.

Pravděpodobně omámeni silnou čajovou vůní bloudíme a nemůžeme najít odbočku do Itiba. Dobře nám poradí až řidiči všudypřítomných matatu, místních velkokapacitních taxíků. Po velmi špatné hliněné cestě šplháme do prudkého kopce. Tedy Zip, my ne! J Pokaždé, když se cesta rozdvojuje, nám domorodci ukazují správný směr. Pokud už sem běloch váží cestu, míří s největší pravděpodobností do českého centra.

Duchovním i světským otcem Itiba je Aleš Bárta, Dr.h.c.. Před šesti lety objevil chátrající a téměř nefunkční zařízení. Pod záštitou humanitární organizace ADRA a s mírnou podporou keňské vlády dnes v Itibu najdete velice funkční a profesionálně vedené zdravotnické zařízení využívané tisíci obyvateli okolního obcí. Aleš tu tráví 6měsíců v roce a neustále posouvá úroveň celého zařízení. V současné době je ve stádiu hrubé stavby nový objekt s operačním sálem, jednotkou intenzivní péče a lůžkovou částí. Veškeré investice jsou kryty pouze sponzorskými dary různých organizací nebo soukromých osob převáženě z České Republiky.

V odpoledních hodinách vjíždíme Zipem na pěkně udržovanou zahradu a přivítání jsme Alešem, MUDr. Františkem Stejskalem, specialistou na tropické nemoci, působícím na pražské Bulovce a nemocnici v Liberci a MUDR. Danielou Rehovou, stomatologem. Na měsíční stáži je tu také šest mediků posledního ročníku lékařské fakulty, kteří přijeli den před námi. Dostáváme gulášovou polévku, smažený lunchmeat a výbornou domácí bramborovou kaši : – ) Ke kávě servíruje Aleš vlastnoručně upečenou buchtu s mangem. Paráda.

V pohodové atmosféře zde trávíme 3dny. Jsme svědky několika porodů, fotíme a točíme očkování dětí, nebo zubařské zákroky. Aleš nás provází celým areálem a vůbec se o nás po celou dobu krásně stará. Večery trávíme společně, povídáním o naší cestě, nebo specifikách léčby v Africe. Pro mediky, myslím, že jde už o pátý turnus, je Itibo skvělou zkušeností. V Čechách se málokdy dostanou k šití sečných ran od mačety a jiných lahůdek ;-) Obdivuji ambice mediků, jejich chuť do života i odvahu. Velice si vážím Aleše Bárty, který odvedl obrovský kus práce.

Vůbec se nám nechce z přátelské společnosti, ale musíme pokračovat dál. Jsme cestovatelé a zahálka nám škodí.

Ráno, před odjezdem, ještě trochu vzrůša. V Itibu jsou dva hlídači, denní a noční, kteří se střídají ve 12-ti hodinových směnách. Práce si velice váží a tak je vskutku neobvyklé, když se denní opozdil. Místo v sedm dorazil na desátou ovšem s provinilým výrazem a s vysvětlením: nad ránem se vrátil opilý švagr, pohádal se ženou a usekl jí hlavu mačetou. Bylo poté nezbytným podati vysvětlení policii. Omlouvám se, už se to víckrát nestane, praví a ujímá se svých povinností. It´s Africa :-) Loučíme se, na cestu dostáváme Alešem v noci upečenou buchtu, František nás pro změnu zásobí antimalariky. Bylo to vážně bezvadné. Držíme Vám všem palce!

Po několika týdnech nám přišel mail od Zuzany Kubelkové, jedné z mediček v Itibu:

„Dobrý den Pavle,

ten čas hrozně letí, takže už to je víc jak pět týdnů, co jsme se potkali v Itibu u Aleše Bárty, kde jsem byla jako medička. Bohužel můj pobyt už před víc než týdnem skončil, zatímco ten Váš (jak vidím na Vašich stránkách) úspěšně pokračuje. Dnes jsem se konečně dostala k tomu podívat se na Vaše stránky a tímto Váš cestovatelský tým pozdravit a vyslovit Vám velkou podporu a obdiv. Už samotné setkání s Vámi a Vaší rodinou bylo velmi příjemné a obohacující a po Vašem odjezdu nám všem bylo tak nějak smutno. O Vašich stránkách lze říci totéž a při prohlížení krásných fotek (které by vám mohly cestovatelské časopisy závidět) jsem se ocitla zase zpátky v tom teple a prachu, které mně ale teď tak chybí.

Vzpomínali jsme na Vás, jak zdoláváte další překážky a dobrodružství zejména Etiopie a Súdánu a podle Vašeho deníku tamní byrokracie opět nezklamala J Hlavně, ale že jste v pořádku, a když se Vaše plány s Egyptem musely pozměnit a za pár dní už se s černým kontinentem rozloučíte, je Vaše putování víc než úspěšné a obdivuhodné.

Přeju Vám a Petře ještě spoustu dalších nevšedních zážitků na cestě zpět a těším se na jejich publikaci nejen na internetu ale třeba i nějakou jinou formou po Vašem návratu. Hodně štěstí ve všem, co děláte! Mnoho pozdravů taky Adélce a Míše.

Zuzana Kubelková“

Nás vede cesta k jezeru Naivasha, které je společně s Lake Nakuru a Lake Baringo domovem obrovského množství ptáků a zvláště plameňáků. Po cestě nás dostihuje zpráva od Honzy z Berlína – podařilo se mu sehnat etiopská víza! Do Fish Eagle Inn kempu na břehu jezera, mimochodem jednoho z nejhezčích v Keni, tak přijíždíme ve výborné náladě. Máme víza do Etiopie i Súdánu! Svítí měsíc, kolem kempu za plotem se pasou hroši, popíjíme studené pivko. Jsme v nadmořské výšce téměř 2000m, večer se příjemně ochladilo, kolem dokola se rozhostilo ticho, bude se dobře spát.

Pozdě dopoledne následujícího dne se vydáváme do jen pár kilometrů vzdálené výzkumné stanice Elsamere (lvice Elsa), někdejšího domova Joy Adamsonové, autorky slavného románu Volání divočiny. Příběh o lvici Else vyšel několikrát i v češtině. Joy, společně s manželem Georgem zakoupili původní farmu v roce 1967, a Joy se zde věnovala literární činnosti až do své násilné smrti v roce 1980. George potkal podobný osud o osm let později, když, již jako velmi starý muž jel na pomoc turistům napadeným somálskými pytláky. Byl zastřelen několika výstřely z pušky do zad. Jeho Defender je vystaven v areálu výzkumné stanice, která slouží zároveň jako muzeum. Domek je velice dobře udržován, většina budov i vybavení je původní. Můžete zde poobědvat a poté posedět u krbu v lenošce, ve které sedávala Joy. Udržovaná tropická zahrada s pečlivě zastřiženým trávníkem vybízí k procházce, či jen pouhému posezení. Je možné se zde také ubytovat. Celý areál dýchá pohodou, klidem a je zde cítit duch Adamsonových.

Odpoledne v kempu sedíme u pivka, když přijíždí dodávka s velkým přívěsem plným nějakých trubek. Posléze se z oceli vyklubali solidní rozebrané postele, které se dva muži jali smontovávat a po dvou je rozestavili do velikého kruhu o průměru zhruba 30 metrů. Po necelé půlhodince přijíždí druhá dodávka s matracemi a také stany. Ty hoši postaví přes postele a tábor pro 20 ornitologů je připraven. Skupina milovníků ptactva je doručena terénním adventure vozem ve chvíli, kdy to v hrncích a na plotnách bublá a servíruje se večeře.

Vracíme se zpět do Nairobi, vyzvedáváme pasy s etiopskými vízy a večer 1. února vezeme Adélku a Míšu na letiště. Jejich africké dobrodružství definitivně skončilo. Poslední noc u Alana a brzy ráno vyjíždíme na sever Keni do Etiopie. Čeká nás asi nejhorší úsek celého afrického putování. 500 km z Isiola do hraničního Moyale je prý úděsná cesta plná děr a výmolů, ostrých lávových kamenů schopných zničit vaše pneumatiky. O této cestě hovoří ve své knize Michal Vávra. Jeli ji dva dny, vždy asi 14 hodin s jednodenním odpočinkem v Marsabitu, vesnici uprostřed cesty. Michal, který cestoval Unimogem se svou rodinou v roce 2001 byl také nucen jet v koloně organizované vládou za doprovodu po zuby ozbrojeného vojska. To vše kvůli hrozbě přepadení od somálských banditů. Ti se již asi věnují lukrativnějšímu povolání pirátů, a tak cestujeme sami.

V Isiolu, kde by měl končit asfalt a také civilizace, tankujeme plnou nádrž i kanystry a kousek za městem v polorozpadlé a zaprášené vesnici Archer’s Post, nocujeme v kempu, který vedou samburské ženy, které utekly od svých násilnických mužů a žijí tak zcela osaměle. Zjevně se jim daří, což jejich bývalí těžko snášejí a kemp je prý občas „obtěžován“. Co to znamená, nevíme, nepátráme po tom a radši jdeme spát. Ráno s potěšení m zjišťujeme, že dalších 114km cesty pokrývá nový asfalt. Do Marsabitu, který leží na půli cesty, nás tak čeká pouhých 150km špatné cesty, která je vskutku děravá, velice prašná, ale zdaleka nenaplňuje naše nejhorší představy. Přesto jen tento úsek jedeme 6 hodin.

Neexistuje pravděpodobně jiný důvod k návštěvě Moyale, než použít toto špinavé město k přechodu hranic do Etiope. Nám tak do další země zbývá posledních 250km nehostinnou krajinou. Již v 7 hodin se rtuť teploměru šplhá ke třicítce a my se kodrcáme polopouštní krajinou stále na sever. Kvalita cesty se v průběhu dne mění. Občas se ploužíme přes veliké kameny, abychom následující kilometry upalovali i šedesátkou po na beton ztvrdlé highway. Asi 150 km před Moyale potkáváme argentinsko-španělský pár cyklistů. Z Barcelony přes Řecko a Egypt míří do Kapského města. Jsou na cestě 9 měsíců a kromě toho, že jsou pohublí, nevykazují žádné známky zvýšeného opotřebení. Doplňujeme jim bidony pitnou vodou a protože cestujeme opačným směrem, vzájemně si vyměňujeme zkušenosti. Vyprávějí nám o Etiopii, která je stála mnoho sil, neboť je “to pořád z kopce do kopce“. Na co máte ty klacky, na otravné psy, táži se? No, ano a taky na lidi, ti jsou v Etiopii ještě otravnější, odpovídají s nejistým úsměvem. Povídáme si asi 15 minut, fotíme se navzájem a pokračujeme v cestě, která nám nakonec trvá 10 hodin. Jsme zpocení, neuvěřitelně zaprášení, unavení, ale šťastní, že to máme za sebou.


Předchozí Další