Skip to content

Ethiopia

131. – 147. den

Do Etiopie jsme, po zatím nejhladším přechodu hranic, vstoupili 1.6.2003. Ano, skutečně se nejedná o chybu. Země totiž používá, na rozdíl od většiny světa preferovaný Gregoriánský, kalendář Juliánský a je tedy o pár let opožděna. Nový rok zde začíná 1. září a tak, přestože dostáváme do pasů razítko 1.6., je zde také únor. Logicky, šestý měsíc je únor. Juliánský kalendář též počítá s třinácti měsíci v roce a umožňuje etiopské vládě hojně používat slogan: Etiopie – země, kde slunce svítí třináct měsíců v roce. No nevím. Místní nám tvrdí, že zde slunce svítí skutečně každý den.

Po čtyřech stech kilometrech špatné cesty severní Keňou si Zip spokojeně vrní na hladké asfaltce. Poprvé v Africe jedeme vpravo. Celkem nám jízda vlevo nedělala větší problémy. Trošku adrenalinu se nám vyplavilo na cestě z Mombasy do Nairobi. Na 500 km dlouhém úseku jezdí množství různých automobilů. Rychlé a moderní osobní vozy, ale také velice pomalé náklaďáky. Nechcete-li se plahočit čtyřicítkou, musíte neustále předjíždět, a to jsou v našem případě levostranného řízení manévry. Vždy, když potřebuji předjet, vjedu mírně za dělicí čáru tak, aby Péťa viděla protijedoucí vůz. Poté zhodnotí naše šance na předjetí a houkne na mne – jeď, ale rychle. A tak vystřelím, pedál sešlápnu až na podlahu, abych po pár metrech zjistil, že Péťa přecenila akcelerační schopnosti těžkého Zipa a tak rychle mačkám naopak pedál brzdový a vracím se pokorně za supící náklaďák.

Před soumrakem jsme stále na cestě, nemůžeme najít žádný kemp. Ostatně s těmi bude v Etiopii asi problém. Již skoro za tmy vjíždíme na dvůr menšího hotýlku, kde nás velice ochotně nechávají kempovat. Použít smíme jeden společný turecký záchod, který využívají všichni hosté restaurace. Je hrozný, stejně jako sprcha. Na záchod musíme, není zbytí, sprchu oželíme. Není to ani poprvé a jistě ani naposled. Lidé jsou velice milí, pohostinní a velice zvědaví. Rozbalujeme stan pod dohledem téměř všech hostů. Ti stojí asi metr od nás a s pootevřenými ústy vše pozorují.

Večeříme typické etiopské jídlo – Injeru, která nás bude provázet během celého pobytu. Jedná se o národní krmi a seženete ji všude, po celé zemi. Injera (čti inžíra) je lehce nakyslá tenká placka o průměru asi 50centimetrů, která vypadá jako starý, léta používaný zšedlý a lehce potrhaný, hrubý hadr na podlahu. Na hadr vám nakladou zeleninu, luštěniny, maso, jak kde. Injera se jí pravou rukou, kus placky si utrhnete a použijete místo lžíce k nabrání přílohy. Navzdory nehezkému popisu je tento pokrm velice chutný, jedli jsme ho mnohokrát a nezklamal. V Etiopii se jí vždy z jednoho velkého talíře. A tak, v případě více osob u stolu, nakladou vám několik hadrů na sebe a naloží příslušné množství přílohy. Jíst musíte rychle, místní na nic nečekají a slušně vychovaná Péťa tak občas odcházela od stolu hladová. Za injeru pro nás dva platíme v přepočtu 30Kč a vše zapíjíme kávou po 2,30Kč. Po relativně drahé Keni snad země zaslíbená.

V Africe nejste nikdy sám a v Etiopii platí toto přísloví dvojnásob. V zemi o rozloze 1.098.000km2 žije asi devadesát milionů lidí, přičemž v roce 2025 to má být více než 120milionů. Jedná se doslova o populační explozi, v současné době největší na světě. Naším cílem je národní park Bale Mountains ležící v nadmořské výšce kolem 3300m.n.m. Všude kolem cest jsou lidé. Přijíždíme do vesnice, kde silnice v podstatě mizí, davy lidí lemující krajnici jsou najednou všude. Musíme zpomalit a doslova se vnořit do stovek lidských těl, která se velice pomalu a zdánlivě neochotně, před Zipem rozestupují. To trvá většinou několik set metrů, poté zástup řídne, lidí ubývá. Nezmizí však dočista, pěšáci, osli, nebo různé povozy jsou po obou stranách silnice až do další vesnice, kde se vše opakuje. Dovedete si asi představit, jak obtížné je vykonat zde tělesnou potřebu. I muži, kteří to mají od přírody jednoduší, to nikdy nemůžou stihnout. O těchto strastech se však zmíním později, v souvislosti s naším občasným onemocněním – totiž průjmem.

Už před několika hodinami nám zmizel asfalt zpod pneumatik a Zip se škrábe ostrými zatáčkami výš a výš. Do Bale Mountains nám zbývá ještě asi 30 km. Jedeme úchvatnou krajinou, překonáváme horská sedla – to nejvyšší 3.615m.n.m. Je sucho, horko díky nadmořské výšce trochu polevilo a všude plno prachu. Pod námi jsou obrovské srázy a nikde žádná svodidla. Míjíme těžké stavební stroje. Pojedete-li tudy za rok, asi už využijete novou silnici. Veliké bagry strhávají svahy, občas musíme čekat, to když se na cestu zřítí s ohromným rachotem tuny kamení, někdy o velikosti menšího osobního auta. V Evropě by byla celá oblast uzavřena, tady jen maník bez helmy zamává červeným praporkem a před lavinou kamení hbitě uskočí. Ještěže máme Zipa – bez pohonu všech kol a vysoké světlé výšky bychom dál nemohli.

Národní park Bale Mountains je domovem mnoha zvěře, antilop, prasat bradavičnatých či vzácného a endemického etiopského vlka. Přijíždíme na kempoviště, což je jen určená louka, kterou nám neochotně přepouští stádo Nyal horských, největších místních antilop. Za toaletu jsme si určili místo v lese, do sprchy musíme asi 400 metrů z prudkého kopce. V průvodci píší, že voda je tu tak studená, že křičet opravdu budete. Jsme ve výšce 3300 metrů, což má za následek několik skutečností. V noci se citelně ochladilo, jsme zalezlí ve spacáku, přikrytí dekou a na sobě termoprádlo. Přesto máme ráno pocit, že zmrznem. 3st.C v Africe skutečně není mnoho. Také se nám podstatně hůř dýchá, zdolat na čtyřechstech metrech převýšení asi 150 metrů dá zabrat. Poslední zajímavostí je voda, která se v této nadmořské výšce vaří již při teplotě asi 90st a uvařit jídlo tak trvá déle.

Ráno, jen co nás sluneční paprsky trošku rozehřáli, čekáme u horské chaty na guida. Objednali jsme si celodenní safari na koních. Oba jsme mnoho let v sedle neseděli, a tak má Péťa obavy a já jsem plný sebevědomí, jak den procválám, případně projedu tryskem. Klus a chůze budou pod mojí úroveň. Doufám, že nedostaneme nějaké herky. V tomto duchu vedu odvážné řeči a nemohu se dočkat. Vyjížďka je krásná, projíždíme pastvinami plnými zvěře. Občas před námi ostře vyrazí rodinka prasat bradavičnatých a zblízka pozorujeme antilopy nebo paviány. Já se na koni sotva držím, hopsám jak loutka a doufám, že se můj valach nějak zvlášť nerozvášní. To vše pod dohledem Petry, která vedle elegantně kluše, kobylka ji na slovo poslouchá, Péťa se shovívavě usmívá a moje vychloubání mi nepřipomíná. Unavení jsme však po celém dni stejně,“ bereme“ proto saunu, což ovšem není jen tak. Nesmíte si představovat finskou saunu v evropských poměrech nějakého lázeňského domu! Jsme v divočině, kam se lze dostati pouze terénním autem, přičemž cesta trvá půl dne. V kempu jsme tudíž sami a v celé rezervaci o rozloze 2.400km2 je nás dle návštěvní knihy asi osm. Podle ceníku stojí 45minut saunění 15Kč na osobu. Jdeme tedy za Sophi, která má horskou chatu včetně kempu a příslušenství na starosti. Je milá a žádá 25Kč, což mi zcela nesedí. No ano, odvětí Sophie, sauna stojí 15, ale musím ti v ní milánku přece něčím zatopit, nejlíp dřevem né? To musím chtě nechtě uznat a za hoďku už stoupá z polorozbořeného komínu kouř. V sauně jsou stará kamínka, napěchovaná skoro metrovými polínky. Vždy když dohořívají, musím je zatlačit dovnitř a nakrmit tak plameny. Moc se nepotíme, spíše dusíme kouřem.

V Etiopii máme najednou problémy komunikační. V zemi se mluví 80 jazyky a přibližně dvěma sty dialekty. Nejrozšířenější je Amharština, Tigrinština a Arabština. Anglicky mluví lidé málo, nebo vůbec. Často také místní angličtině rozumíme, ale nechápeme význam. Kulturní zvyklosti jsou diametrálně odlišné. No řekněte sami. Na vstupní bráně do parku, v domku strážců visí ceník všemožných poplatků. Pokud se ubytujete v kempu, či horské chatě, můžete si objednat snídani, oběd nebo večeři – to vše velice levně. A tak se o to pokoušíme, objednáváme snídani a večeři na následující den. Aha, chcete kuchaře, odvětí správce špatnou angličtinou. My na to že jako né, na co kuchaře, my bychom rádi pouze tu snídani a večeři. Nedá se však odbýt, a ačkoli vůbec nevíme, co nás čeká, odcházíme zpátky do kempu. Večer, po sprše, nám Sophie představí mladou dívku slovy: to je teď vaše kuchařka. Všichni se zubí, jsou milí a kuchařka se nás ptá, v kolik a co chceme snídat, a jak jinak, hned nás kasíruje, aby mohla nakoupit vejce a kávu. Na celý příští den tak máme přiděleného šéfkuchaře. Mimochodem jídlo bylo skvělé a bylo ho dost.

Zimy v Bale Mountains máme už tak tak, jsme snad v Africe ne, a míříme dolů, do údolí k jezeru Langano. Dva dny se nahříváme na kaménkové pláži s místními. Etiopie nemá přístup k moři, na západě ji od oceánu odděluje Eritrea, Djibuti a Somálsko a lidé k rekreaci využívají četná a pěkná jezera.

V zemi jsme již více než týden a poprvé v Africe máme potíže s penězi. Bankomaty téměř neexistují a pokud ano, nic nedávají. Platit kartou v podstatě také nelze. Měníme tedy dolárky, které vezeme již z domova. Blížíme se k hlavnímu městu, Adis Abebě, vpravo míjíme mezinárodní letiště. Stáčím proto volant, pokusíme se bankomat objevit tady. Vzpomínám si na ruzyňské letiště ve chvíli, kdy platíme poplatek za denní parkování ve výši 9Kč. Bankomat jsme našli, bohužel mimo provoz. A tak stojíme v letištní hale před okénkem směnárny, čekajíc na obsluhu. Přistupuje k nám usměvavý a nažehlený kapitán etiopských aerolinek, právě přistál a na parkovišti spatřil Zipa. Podle našeho oblečení a asi také celkově zanedbaného zevnějšku nás na letišti neomylně identifikoval, jako majitele. Ahoj, já jsem Brook, ten krásnej defender musí být váš, že? Z Brooka se vyklubal nadšený příznivec land roverů. Chvilku si povídáme, ptá se nás, kde že budeme v Adis Abebě bydlet. No to my ještě nevíme, kapitáne. A tak nás popadne, skočí do svého, asi 40 let starého defendra a pojeďte prý za mnou. Kousek od letiště nás ubytovává v malém domku, který mají dlouhodobě pronajatý tři piloti etiopských aerolinek. Brook, který je původem z Etiopie, ale trvale žije v USA, Francouz Bruno a Nor, který má rodinu také ve Spojených státech. Parkujeme na dvorku a využíváme pohostinnosti domu. K dispozici máme kuchyňku, obývák, sprchu i ložnici. Odpoledne nás Brook bere do města a povídá o své rodné zemi i žití v USA. Je velice příjemný, inteligentní a hýří energií. Vypráví nám o městě a protahuje nás šílenou dopravou. Prohlídku končíme v hotelu Sheraton, nejdražším a nejlepším v zemi, kde se po mnoha dnech dostáváme k internetu a píšeme krátké zprávy na web. Ráno si ještě dáváme společně s Brookem a Brunem kávu, loučíme se a vyrážíme na severovýchod země.

Plánujeme navštívit Danakill depression, nejteplejší místo naší planety s průměrnou roční teplotou 34,5°C. Na světě najdete místa, kde bývá tepleji, ale pouze sezóně, nebo jen přes den. Tady je horko pořád. Jedná se o jednu z nejzajímavějších oblastí na Zemi. Tato propadlina, místy až 120m pod hladinou moře je také jedno z nejnepohostinnějších míst na světě. Už jen cesta sem je zdlouhavá, únavná a donedávna byla i nebezpečná. Obývá jí národ Afárů, bojovníků, kteří se etiopské vládě podrobili až před necelými 20 lety. Před touto dobou se do danakilské pouště odvážil málokdo. Za vše hovoří populární afárské přísloví: „raději zemřít, než žít bez zabíjení“.

Vzdálenosti v Africe jsou skutečně obrovské. Rozhodnutí navštívit Danakil pro nás představuje zajížďku 1700km! Ne po evropských dálnicích, ale horami, horskými sedly ve výškách okolo 2700m.n.m.. Je to stále nahoru a dolu, prudká zatáčka střídá další, nákladní auta musí občas couvat, poloměr bývá příliš malý. V polovině cesty sjíždíme z asfaltu a vydáváme se krásnou prašnou cestou do Lalibely, kde přenocujeme a navštívíme pro křesťany významné místo. K tomuto městečku, které se ještě ve 12. století jmenovalo Roha, se váže pěkná historka: Vládnoucí král Lalibela byl v mocenském boji otráven svým nevlastním bratrem. V nebi se s ním dal do řeči Bůh a sdělil mu něco asi v tomto smyslu: vrať se na zem, do Rohy a zbuduj zde město podobné Jeruzalému. Král Lalibela, přiveden k životu tím nejvyšším, poslechl a výsledkem je mnoho chrámů, často vytesaných do skály. Oddaní poddaní pak z vděčnosti změnili jméno města na počest krále. O osudu vraždícího bratra jsme se již nikde nic nedočetli. Zemřel možná přirozenou smrtí, nevím. V chrámech žije dodnes několik desítek ortodoxních křesťanů, probíhají zde motlitby a vůbec zde panuje atmosféra původní silné víry. Mnoho prostředků na ochranu budov vynakládá Evropská unie.

Ačkoliv se snažíme cestovat všude sami, bez průvodců, do Danakilu to nejde. A tak v 300 tisícovém Mekele doplňujeme zásoby, zjišťujeme informace a nalézáme místního průvodce. Dimtsu, asi 35letý guide, nám bude z cesty odstraňovat byrokratické překážky, ukazovat cestu a vůbec nás v neklidné oblasti chránit. Pečlivě domlouváme všechny detaily cesty, cenu, ubytování, jídlo pro nás i pro něj a jdeme se pořádně vyspat. Ráno vyrážíme po deváté hodině. Čeká nás zhruba 6hodin náročné a velmi špatné cesty. Na 170 kilometrech, které nás dělí od Danakilu klesáme o více než 2500výškových metrů.

Slunce nemilosrdně pálí, a teplota s měnící se nadmořskou výškou stoupá. Všude kolem jen srázy, kámen a písek. Občas potkáme karavanu velbloudů s nákladem soli, která se po staletí v depresi těží. Pijeme hodně vody, kterou beze zbytku vypotíme. Na záchod nejdeme ani jednou. Jak se blížíme k cíli, krajina se postupně mění v špinavě šedou nehostinnou poušť. Po šesti a půl hodinách přijíždíme do vesnice Hamad Ela, poslední výspy jakés takés civilizace. Kolem cesty jsou rozsety chýše ze dřeva a celtoviny. Jsme vyčerpaní, ale odpočinout si není kde. Toalety či sprchy zde neexistují. Na záchod musíte do pouště, ti stydlivější jdou dál, platné jim to však mnoho není – nelze se nikam schovat, všude jen samá rovina. My čekáme na milosrdnou tmu, která nás, jak doufáme, skryje před pohledy domorodců. Dimtsu mezitím domlouvá večeři, jak jinak, injeru. Poté se před vražedným slunkem schováme do „kavárny“, jedné chýše, kde poprvé v Etiopii sledujeme ceremoniál pití kávy. Kolem půl sedmé se rychle stmívá, vytoužený chlad však nepřichází. Kempujeme vedle Zipa, z pouště vane horký vzduch, jako kdyby někdo zapnul obří a velice výkonný fén. Ještě v 11hodin večer je stále 35 stupňů a silný vítr – měsíční krajina, kde je člověk jen dočasně trpěn. Spát se moc nedá a ráno je tak pro nás vysvobození. Jdeme vykonat potřebu za vesnici a připojujeme se k několika, v přicházejícím světle zřetelným, postavám na bobku. Kupodivu to ve vesnici nijak zvlášť nepáchne, o exkrementy se prý okamžitě postará slunce, horko a silný vítr. Oblast, kam míříme, je na hranicích s Eritreou a není bezpečná. Přibíráme tak do auta místního postaršího průvodce a tři vojáky. Ano, skutečně nás v autě jede sedm. Já s Péťou vepředu, vzadu se mačká Dimtsu, místní stařík a tři po zuby ozbrojení vojáci. Mají dva samopaly, lehký kulomet, sumky s náhradními zásobníky, flašky na vodu, osobní lékárničku a nevím co ještě. Po absolutně rovné solné pánvi přijíždíme k prvním sirným jezírkům. Parkujeme, dál musíme pěšky. Jeden voják vždy hlídá vůz, druhý jde napřed jako průzkumník a třetí nás doprovází. Příroda je zde úžasná. Ďábelsky překrásná. Sirná, bublající a vroucí jezírka hrají mnoha odstíny barev od jedovatě zelené, přes sytě žlutou až po skořicově hnědou. Jedná se o velice silný kyselý roztok, do kterého není radno stoupnout. Všude kolem nás to syčí, bublá a vře. Slunce pálí, teploměr se zastavil na hodnotě 43, není se kam schovat.To je velký problém. Danakil, kde jsou dosud činné sopky, sirná jezera a solné pánve je velice obtížné prozkoumat. Není tu žádná základna, kde by bylo možno odpočívat, místo je to opravdu velice drsné. Postupně navštěvujeme pět míst, hoši se zbraněmi vždy naskáčou dozadu, já popojedu pár kilometrů a vše se zase opakuje. Poslední zastávku činíme u početné skupiny těžařů soli. Ti, již po staletí, sekerami a sochory lámou asi deset centimetrů silnou solnou krustu, osekávají ji do bloků, které nakládají na velbloudy. Karavana pak mnoho dnů putuje na trh, kde sůl prodávají, či směňují. Věřte mi, neměnil bych.

V poledne toho máme právě tak akorát, fotili a natáčeli jsme, nachodili pár kilometrů a těšíme se do civilizace. Před sebou máme dalších šest hodin cesty, na které postupně vyhazujeme vojáky a místního průvodce, naopak s sebou do Mekele svezeme jednu dívku. Danakill depression je nádherný, nespoutaný kus naší planety. Nikdy mě nepřestává udivovat, co příroda dokáže. Jsme vyčerpaní, ale šťastní. Po cestě ještě zachraňujeme posádku fordu, který odmítá poslušnost. Pravděpodobně palivové čerpadlo. Vytahujeme lano a táhneme auto na nejbližší asfaltku, k autodílně. Zip nic necítí, vede si výborně. My stoupáme v ceně u domorodců a hlavně u Dimtsa.

Nazítří ráno přijímáme Dimtsovo pozvání na kávu do jeho domu. Náš průvodce je velice zbožný, žije jen se svou mladší sestrou, která má kávový ceremoniál na starosti. Etiopie je původní domovinou kávového zrna. Odsud se tato rostlina dostala do Turecka a dále do celého světa. Dimtsu nám vypráví příběh o tom, jak se na povzbuzující účinky kávy přišlo. Jeden pasáček koz vypozoroval zvýšenou aktivitu svých svěřenkyň vždy poté, co se pásli u zvláštních keřů s červenými bobulemi. Ochutnal je proto také a i on sršel energií. Svěřil se proto ostatním lidem a ti začali kávu pěstovat, sušit a pražit. My tedy sedíme v domě našeho hostitele a čekáme na kávu. Dimtsova sestra se převléká do svátečního, před námi po podlaze pohazuje větévky nějakého keře a zapaluje dřevěné uhlí ve speciálním litinovém ohništi. Nejprve na pánvi a oleji smaží popcorn. Ano, kukuřice se pěstuje po celé Etiopii a hosté dostávají před kávou její praženou formu. Poté již na jinou pánev sype příslušné a přesné množství kávových zrnek, zatím zelených. Velice opatrně je praží – zrnka se nesmí připálit – asi 10minut. Následně se chopí hmoždíře a upražená, ještě teplá zrna drtí. Místností se již chvilku nese vůně čerstvé kávy, umocněná ve chvíli, kdy nám hostitelka zalévá připravené šálky vodou ze staré konvičky, přivedené k varu nad ohništěm, vše před našima očima. Kávu je nutno osladit cukrem, nikoho se neptá kolik. Poté nám šálky obřadně podává a s nadšením pozoruje, zda nám chutná. A jak! Etiopská káva je skutečně jedna z nejlepších na světě. Všude, po celé zemi najdete kavárničky a ve větších městech i moderní presovače. Je zde cítit italský vliv. Země nebyla nikdy kolonizovaná, avšak v roce 1935 byla, tehdy zovoucí se ještě Habeš, napadena fašistickou Itálií, pod vedením Benita Mussoliniho. Osvobozena byla v roce 1941.

Italové po sobě, kromě kávovarů, zanechali mnoho jiného a neméně užitečného. Údolí Modrého Nilu, tak překonáváme po Italy zbudovaném mostě a nemusíme brodit, což by samozřejmě nebylo možné. Tok je zde již mohutný, i když na síle a majestátnosti nabývá až v Khartoumu, hlavním městě sousedního Súdánu, kde se potkává s Nilem Bílým a odkud pomalu, ale v období dešťů s obrovskou silou protéká Egyptem, aby se širokou deltou vlil do středozemního moře. Se svou délkou 5.223km jde o druhou nejdelší řeku na světě po jihoamerické Amazonce. Překonání Modrého Nilu v Etiopii je úžasný a silný zážitek, ne zcela vhodný pro slabší povahy. Z výšky téměř dvou a půl tisíce metrů klesáme prudce dolů, do hlubokého kaňonu ostrými zatáčkami bez svodidel. Dole, o dobrých patnáct set metrů níže, přejedeme most a bez odpočinku se opakuje to samé, jen do kopce. Celý přejezd nám trval něco málo přes dvě hodiny.

V zemi jsme již více jak dva týdny, najeli jsme zde 3.800 kilometrů a tak je na čase pokračovat dál na sever, do Súdánu a domů. Etiopie byla nádherná, neočekávaně vzrušující, rozmanitá a také velice, ale velice únavná. Lidé jsou zde velice kontaktní, diplomaticky řečeno. Trápí nás také absence kempů. Máme rádi kempování v přírodě, s ohněm, spaní ve stanu, který je již téměř pět měsíců naší ložnicí. Jediné co potřebujeme je toaleta a sprcha. To však v Etiopii nelze. Tábořiště téměř neexistují, a tak na cestách často spíme v malých, levných hotýlcích. Většinou v nich neteče voda, nebo jen pár hodin denně. Pokud teče, nejde zase proud. Zastihují nás také první zprávy o nepokojích v severní Africe a na Středním východě. Tunisko, Jemen, ale hlavně demonstrace a první mrtví v Egyptě. Měli jsme obavy z referenda v Súdánu a teď nevíme, půjde-li projet Egypt. I to jsou strasti cestovatelů. Ráno 24.února vyjíždíme z Gondaru, starého města na severu Etiopie. Do Súdánu nám zbývá 200 kilometrů a nás tak čeká již jedenáctá země, více arabská než africká a pouštní. Moc se těšíme.

Předchozí Další