Botswana (2)
Botswana
16.-20.den
Botswana, národní park Chobe, národní park Moremi, delta Okavango
Začíná naše 5ti denní putování mimo civilizaci. V Kasane se vnoříme do národního parku Chobe, kterým plynule vjedeme do rezervace Moremi v deltě Okavango, abychom se živí a zdraví vynořili ve městě Maun. Na cestě musíme být zcela soběstační, nic není možné dokoupit. Plníme nádrž a kanystry naftou, čerpáme 150L pitné vody a nakupujeme základní potraviny (pivo, víno, atd.)…
Národní park Chobe má rozlohu necelých 11ti tisíc km2 a najdete ho v severní části Kalahari. Jeho severní hranici tvoří stejnojmenná řeka Chobe, která nás celým parkem provází. Tato fakta se dočtete v jakémkoli průvodci. My se vám pokusíme Chobe přiblížit vlastníma očima.
Po parku se můžete pohybovat pouze terénním vozem s pohonem 4×4. Pro milovníky offroadu je park rájem. Projíždíme tvrdými vyjetými kolejemi, které se v okamžiku mění v podmáčenou půdu abychom za okamžik uvízli v písečných dunách. Právě jemňounký hluboký písek je záludný a náročný. V podstatě celým parkem jedeme na redukovanou převodovku, často za pomoci uzávěrek diferenciálu. Konečně zcela využíváme jízdních vlastností Zipa. Vede si výborně!
A co zvířátka? Milé děti, pro zvířata je Chobe učiněným rájem. Velké záplavové pláně podél řeky jsou ideálním prostředím pro velká stáda buvolů, slonů, zeber a antilop. Ty bývají potravou predátorů, především velkých smeček lvů. Žijí zde i levharti a šakali.
 |
 |
 |
Na 10ti členné stádo slonů narážíme asi po 20ti minutách za vjezdem do parku. Tato mohutná zvířata v nás vzbuzují respekt, zatím nevíme jak daleko/blízko se můžeme odvážit. Žádné instrukce nebo kázání jsme nedostali. Drtivá většina návštěvníků parku jezdí s profesionálními průvodci, a tak jsme v parku trošku atrakcí i my. Pomalinku polehounku se osmělujeme, zvířata si odstup určují sama. Ta menší a bojácnější utečou či alespoň popoběhnou, sloni přinutí popojet nás a lvům jsme absolutně lhostejní. Asi hodinu trávíme ve společnosti tří lvic, asi 4m od nich. Bohužel žádnou významnou aktivitu nevyvíjejí. Doufáme, že jsou syté ,neboť odjíždíme nocovat asi 500m od nich.
 |
 |
 |
Kemp, ve kterém trávíme noc, je exkluzivní tím, že to vlastně žádný kemp není. V buši u řeky je postavena malá zděná budova – sociální zařízení a pod stromy 50 – 150m od sebe je asi 10 stanovišť pro kempování. Kolem stromů udusaná hlína a ohniště. Vítejte v Ihaha…Běžně tudy prochází zvěř a večer je potřeba udržovat oheň. V řece zhruba 25m od nás si vodní lázeň užívá hroch. Ještě neznalí místních poměrů, necháváme si v podvečer velkým paviánem ukrást drahocenný chléb. Statná postava a vyceněné dlouhé tesáky stačí k tomu, aby děvčata naskákala do vozu a sledovala jak si opičák pochutnává na pečivu. Dobrou chuť. Protože jsem tuto dramatickou událost promarnil pobytem na toaletě, dávám prostor k jejímu popisu děvčatům – přímým učastnicím:
Pavián útočí (autorky: Míša, Péťa, Adél)
Jen co tatínek odešel do sprchy, zůstaly jsme s děvčaty sedět, pozorujíc krásy rozlehlé buše. Seděly jsme u kulatého stolu jako Artušovi rytíři a náhle Míša s dramatickým podtónem v hlase zvolala: „blíží se pavián!“. I přes varování jsme stále seděly u stolu, jisté si svým bezpečím a paviánovou demencí. Úsudek byl mylný…Než jsme se stačily rozkoukat, proradný opičák vyskočil na kapotu auta. Když si vzpomeneme na jeho tesáky, jímá nás hrůza. Jediným skokem překonal obdivuhodnou vzdálenost od auta k Míšině židli, kterou vzápětí převrhl. Naštěstí Míša jednala pohotově a včas uskočila. Najednou slyšíme prapodivný hlas, který nám velel „zalezte do auta! zalezte do auta!“. Na základě pokynů jsme rychlostí blesku oběhly vůz a započaly urychlený nástup. Z okénka jsme mezitím pozorovaly, jak nám neobvykle velké zvíře odnáší poslední zásoby chleba. Pod tlakem stresu a prožitého traumatu jsme začaly na opičáka zběsile troubit. Zážitek to byl otřesný…Jen co jsme popadly pepřové spreje a dlouhé lovecké nože s nabroušeným ostřím, vrací se tatínek, řka: „co tady blázníte a kde je můj chleba k večeři?“.
Druhý den se z kempu Ihaha přesouváme do asi 50km vzdáleného Linyanti. Přesun samotný je v podstatě safari, neboť oba kempy leží ve stejném parku. Pomalu proto jedeme, brodíme, zastavujeme a pozorujeme zvěř. Dnes jsou to impaly, kudu, zebry, žirafy a také mnoho úžasných ptáků. V poledne vjíždíme do kempu Linyanti, abychom přečkali vedra 44 stupňů. Opět pouze cedulky na stromech, určující místo stanování. Všude kolem je spousta sloního trusu a cítíme jejich intenzivní pach. Tlustokožci jsou všude kolem nás. Kempujeme v relativně hustém podrostu s vysokými stromy a tak vidíme slony často až na poslední chvíli. Problémem je asi 300m vzdálenosti mezi naším stanovištěm a umývárnou s toaletami. Mě nabídlo toto místo zatím asi nejsilnější zážitek. Koukat na slony z auta je jedna věc, střetnutí tváří v tvář osamoceně na cestě je věc druhá. Jdu na toaletu, 150m od auta a dalších 150m to mám k umývárně. Ač kráčím velice pozorně a pomalu, málem vrazím do dospělé samice. Lekneme se oba. Já zcela zcepením hrůzou, slonice je 3m ode mě…Vzrušeně zatroubí, zamává ušima a nervózně udělá vždy jeden krok dopředu a jeden zpět. Musím se nutit, abych nezačal utíkat, pomaloučku couvám. Slyším praskání větví, otáčím se a za mnou asi 10m daleko druhý slon. Nemám kam ustoupit a konečně se skutečně bojím. Sloni nervózně pofrkávají a po neskutečně dlouhých vteřinách oba odcházejí. Holky mají podobné zkušenosti a dojít do sprch vyžaduje velkou odvahu a pozornost. Stanujeme opět u řeky a sloni se kolem nás chodí napájet a chladit. Nejsou tu žádní paviáni.
 |
 |
 |
18.10. Dnes nás čeká přejezd do národního parku Moremi v deltě Okavanga. 250km jedeme 8 hodin. Naším cílem je kemp Xakanaxa na okraji mokřadů. Cesta je velice náročná, několik desítek km jedeme hlubokými kolejemi v jemném písku. Redukce, třetí až čtvrtý rychlostní stupeň, plný plyn, 15km/hodinu a spotřeba paliva stoupá vysoko nad 20l/100km. Je 46 stupňů ve stínu a autu i nám dochází dech. Za celý den potkáváme všeho všudy 3 jiné vozy. Tady bych zapadnout nechtěl. Po 17. hodině dorážíme do kempu, rutinně stavíme stany, rozděláváme oheň a chystáme večeři. Dnes slušně vyčerpaní…Po cestě se není kam schovat, před sílyberoucím žárem. Ze zásob, respektive lednice, taháme vychlazené pivko. Kolem nás bažiny delty, chrochtání hrochů a kvákání žab.
19.-20.10., národní park Moremi, Third Bridge Camp
Delta je nádherná část Afriky. Celoroční dostatek vody způsobuje, že stromy jsou zelené a vzrostlé, pláně střídají mokřady, krajina je barevná a členitá. Ač jsme ve vrcholném období sucha a říjen je nejteplejší měsíc v Botswaně, vláhy je dost. Zvěře vidíme méně než v Chobe, kde se stahovala k řece. Potkáváme menší stádo pakoňů, samotářské slony a žirafy. V podvečer narážíme na 3 lvice a jednoho lva, požírající dospělou žirafu. K hostině nás nasměrovali kroužící supi a odporný zápach. Žirafa je zpola sežraná a smečka s plnými břichy střídavě hoduje nebo odpočívá ve stínu křoví.
 |
 |
 |
Po příjezdu do posledního kempu nás přítomný strážce varuje: Po setmění rozhodně nechoďte do umýváren, chodí tu sloni. Čeká, co to s námi udělá. Když nereagujeme, tvrdí muziku: Večer rozdělejte ohně kolem auta proti nebezpečným hyenám, a znovu čeká na naše zděšení. Žádné se nekoná, a tak již klidně dodává, že dřevo smíme nasbírat kdekoliv. Kruh z ohňů neděláme, jeden táborák nám stačí. Hyeny slyšíme, ale nezahlédneme ani chlup.
S ohněm je to občas problém. Dřevo v kempech není a v parku, kde ho leží dost, nesmíme vystupovat. Protože jsme však chtěli grilovat, toto pravidlo porušujeme, Adéla vyskakuje neohroženě z auta a mezi přední kapotu a ochranný rám nakládá 2 slušně uschlé kmínky. Na bráně se strážce, po obvyklých zdvořilostech ptá, kde že jsme vzali to pěkné dřevo. V parku, suše odpovím. Ale tam nesmíte vystupovat z auta, reaguje přísně. S vážnou tváří bleskově odpovím, že nám na auto spadlo ze stromu a tak jsme ho tam nechali. Otevře pusu úžasem, asi nad mou drzostí a následně se rozchechtá, plácá se do stehen a mě po ramenou. Můžeme jet i s poleny.
Další díly deníku z Botswany:
Botswana (1)
Botswana (3)
| Předchozí | Další |
